Bolení hlavy

[Daryanna]

Potůček u jejích nohou tiše bublal a mizel v nedalekém jezírku. Hnědá vlčice chvíli poslouchala a pak sklonila hlavu a začla pít. Labužnicky přivřela oči a olízla se. V téhle podobě byla voda z pramene ještě lepší. Zavětřila, když k ní vítr donesl pach vysoké, ale ovládla se. Nebyla tu kvůli lovu. Přebrodila mělký potok a usadila se pod stromem na malém ostrůvku, který vytvářel. Po chvíli se je jí obrysy rozmlžily a místo ní v trávě seděla Gwalka ve fialové kazajce. Utrhla kus trávy a byla vděčná za to, že je tak daleko na jihu, že sem zima nedosáhne.
Tiše si povzdechla a zavřela oči. Ty chvíle klidu, pohody a odpočinku, se kterými se vrátila po oslavách Svátků, byly už dávno pryč. Arapal tady pořád byl a společně s ním i další starosti, tolik starostí! Lehce se pousmála. Byly tu i radosti, to ano, ale jako by se styděly, i ty s sebou vodily bolest jiných. Ale nad tím snad přemýšlet nepotřebovala...
Přitáhla si k sobě kolena a položila si na ně hlavu. Měl pravdu, hlava jí bolela sakra fest. Kéž by jen kvůli němu.

[Daryanna]

Probudila se do jasného... jasného světla. Vlčice zamžourala, ale pak oči ještě zvařela a otočila hlavu ke zdroji. Položila si ji zpátky na tlapky a blaženě se koupala ve stříbřitém svitu. Tady bylo vše v pořádku, a tak si vychutnávala ten pocit klidu a pohody, který prostupoval její nitro. Ale s tím, jak se postupně probouzela, se o slovo hlásily i povinnosti.
Po chvíli se s tichým mrzutým zavrčením protáhla a postavila. Proměnila se, dotkla se lucerny a rozhodla se, že si dnes uchová úsměv na rtech tak dlouho, jak jen to bude možné.

[Daryanna]

Dary si protřela unavené oči a odložila poslední balíček s koženou zbrojí. S úsměvem se podívala na poklimbávající Suu a odvedla ji do prázdného stanu. Ustájila Aldebaran a zamířila do malého výklenku pod skalním masivem. Měla by sem dát kožešinu, když už tu tráví tolik času. Sedla si ke stěně a opřela se o ni.
Klidný večer. Konečně! Zavřela oči a podle slabé záře, která jí hladila víčka, natočila hlavu k lucerně. Slabě se usmála. Klidný večer...
Věděla dobře, že takových nebude moc. Včerejšek... bude mít následky. A trochu doufala, že i pozitivní, že se příště dokáží lépe sehrát... Katastrofa, totální fiasko. Ona sama by nepoužila tak přísná slova, ale je pravda, že daleko od pravdy nebyla. Zdupaná hlína všude, koně nechaní na volno pomalu na příjezdové cestě... Potřásla hlavou. Tohle ne, tohle byly maličkosti. Horší bylo to mnohonásobné přesvědčení, že já nejlíp vím, co mám dělat, a nikdo mi to nemusí říkat. V duchu se hořce zasmála. Jestli si Altaj myslí, že by někdy měli naději bez vojáků odboje, tak se šeredně plete.
Zatřepala hlavou. Ne, dnešní večer byl klidný. Zhluboka se nadechla a zakousla se do té představy jako vlk do krku své kořisti.

[Daryanna]

Ležela na zádech v trávě na kraji tábora a pozorovala hvězdy. Noc byla tichá, jen vítr ševelil ve stále zelených větvích stromů. Do tohohle kouta světa zima jako taková nepřišla, ale i tak cítila, jak země mluví o blížícím se jaru. Pousmála se tomu, takové myšlenky seděly spíš na Fareanku. Možná je to tím, že se s dětmi Gaii zase častěji potkává, a proto má takovéhle myšlenky. Na okamžik zavřela oči a prsty zaryla do lesní prsti. Jaké to asi musí být cítit všechen život, který se v půdě ukývá... Tu sílu, která žene rostliny, aby vyhnaly nové listy, a která probouzí zvířata ze zimní strnulosti.
Povolila stisk, otevřela oči a usmála se. Nebe bylo bez mráčku, hvězdy se mihotaly a Dary byla tak nějak šťastná. Přišlo jí to zvláštní vzhledem ke všem těm věcem, které se děly, k blížící se válce, smutné situaci mezi Rynn, Nunkou a Altajem, která se jí blízce dotýkala... To vše ji dnes míjelo, nechávalo tesknou stopu na pozadí. Ale byla šťastná a plná naděje. Ostatně, tábor... ne, osada, opravila se v duchu, se utěšeně rozvíjela. Jardena, Mordred, Muron. Walli. A Algaro, její nejstarší přítel, se vrátil. Tím vším její život zase dostával pevný bod. Bylo by hloupé nebýt v takovou chvíli šťastná a tak s úsměvem ležela a pozorovala zvolna blednoucí hvězdy. Když nebe za masivem vzplálo východem slunce, vstala. Nechala si tvář pohladit prvními paprsky nového dne a vyrazila obstarat svou zahrádku.
Opravdu jako Fareanka, zasmála se sama sobě.

[Daryanna]

Dnes v noci se jí nespalo dobře. Měla pocit, že figuruje ve snech někoho jiného, a z toho pomyšlení jí vůbec milo nebylo. Brr.

[Daryanna]

Probudila se ve svatyni pod horou, v místnosti zalité stříbrným svitem lucerny. Překulila se na záda a dlouho pozorovala strop nad sebou.
Spala, to bylo pozitivní. Ale asi jediné, co se pozitivním nazvat dalo.
Ty sny... V Tooru nebyla snad tři roky, od lovu na Arapalku tam včera byla poprvé. A dnes se jí o něm zdálo, o marné a statečné snaze obránců. Pak o zkáze Merhaby. A o tichém šepotu a spoutaných kotnících.
Zavřela oči a prsty zaryla do medvědí kožešiny na zemi. Cítila, jak se jí smutek vrývá pod kůži. Byla od přírody optimista, ale noční porce zmaru a neúspěchu ji zaplňovala a nechtěla pryč.

[Daryanna]

Do zeleného stanu se pomalu vkrádaly první paprsky slunce. Hnědá vlčice zvedla hlavu a nasála nezvyklé pachy. Pak pohlédla na křehkou postavu vedle sebe a položila jí hlavu na rameno. Vnímala váhavé teplo Fareanova těla a oddávala se příjemnému poklimbávání. Po chvíli však vstala, dotkla se ho čenichem a vyšla ze stanu ven. Sedla si k ohni a přijala svou normální podobu.
V noci se probudila vysoko v min-nockém údolí a zjistila, že nemůže spát. Chyběly jí snad sny, které ji provázely v poslední době? Netušila, ale věděla, že tady znovu neusne.
Přemístila se do tábora Fareanů a chvíli váhavě hleděla na zelený stan u ohně. Pak se proměnila. Ve vlčí podobě byly některé věci prostě snazší. Vklouzla jako stín do stanu a tiše se stulila po Fensalirově boku. Jemu teplo prospěje a jí se bude snad spát lépe.
A spalo.

[Daryanna]

Nozdry jí plnila směsice nenáviděných pachů. Vrány a Arapalci. Vší silou potlačila vrčení, které jí rozechvívalo hrdlo. Teď musí být tichá a trpělivá. A opatrná. Ruiny Skalboru nebyly místo pro bezmyšlenkovitou procházku, jak jí připomněly dvě otrávené šipky, které si našlápla. Pak se raději prosmýkala zbořeninami domů a bedlivě se vyhýbala zasněženým místům. A přesto si ji další otrávená šipka našla i v ruinách. Vlčice tolik toužila si na něčem vybít vztek, ale Gwalka ji dokázala zvládnout. Teď ještě ne.
Na hradbách napočítala nějakých 11 Arapalců. To nebylo tak mnoho, ale čich jí říkal, že zrak klame. Chvíli ležela skrytá ve zříceném domě nejblíž hradbám. Toužila se na ně vrhnout a zároveň ji svíral strach. Pamatovala si na tu jednu, se kterou se utkali před tak dlouhou dobou. Přibili by její kůži nad skalborskou bránu.
Raději se odplížila zpátky k přístavu. Tam pachy nebyly tak intenzivní a strach se tam lépe zaháněl. Opatrně přešla po trouchnivějících prknech, položených přes rozpadající se zdivo mola a pozorovala koráb. Co mohla soudit, tak byl prázdný. Pohled na něj ji ale za chvíli začal rozčilovat a tak se odplížila kus dál. Dlouho pak ležela ve stínu ruin, pozorovala Vrány, jak chodí okolo, sama neviděná. V myšlenkách byla v údolí, v táboře, v Luminoru, u všech těch, na kterých jí záleželo, a dumala, co jim tahle loď přivezla.

[Daryanna]

Noc strávila vysoko v údolí. Svým blízkým, které tam ukrývala, řekla už večer předtím, co se chystá. Dnes tam byla pro jistotu, kdyby věci nedopadly podle plánu. Neřekla "sbohem", ale bylo jí jasné, že vědí, že to je důvod, proč je tady, proč přišla tak brzy. Přála si být si tak jistá, jako se tvářila navenek. Plánem, vírou ve vlastní schopnosti... Ale oni by to stejně prokoukli, znali ji až příliš dobře.
Když je ráno opouštěla, srdce jí krvácelo, ale čím níž sestupovala z hor, tím víc se oblékala do role Daryanny z Omingwy. A v té dnes žádná ustrašená holka nesměla mít místo.

[Daryanna]

Probudila se uprostřed noci s výkřikem. Rychle si dala ruce na ústa a rozhlédla se kolem sebe. Nikoho naštěstí neprobudila. Tiše se vykradla opodál a zastavila se u starého dubu. Opřela se o něj čelem a několikrát zamrkala. Tušila, že to bude marné. Pořád před očima viděla stejný výjev: spoře oděnou ženu, strach v jejích očích a ty dva, jak do ní zabodávají své katany. Stejně jako celý včerejšek, stejně jako ve svém snu. Bezbranná žena, která nebyla žádnou hrozbou. V tu dobu už pevnost dávno padla. Přesto ji zabili bez jediného zaváhání...
Povzdechla si. Tolik k dnešnímu spánku. Zašeptala slova cestovního kouzla a přemístila se do tábora. Byla pořád ještě hluboká noc, nebe na východě bylo stejně černé jako kdekoliv jinde. Hvězdy se třpytily na nebi jako démanty, chladné a vzdálené. Její kroky však vedly pod zem, k jinému světlu.
Ve svatyni se zachumlala do pláště a v bledém konejšivém světle lucerny se vracela k událostem včerejšího dne. Trpce se pousmála. Skalbor padl, Eset byla pomstěna. A přesto necítila radost, necítila úlevu. Její nitro naplňoval hluboký smutek z nenávisti jedněch vůči druhým a beznaděj, ke které se vracela, když se pokoušela najít cestu z bludného kruhu hrstek a pomst.
Nakonec ji záře lucerny ukolébala do neklidného spánku, ale tentokrát alespoň beze snů.

[Daryanna]

To zas jednou do něčeho šlápla... Čtyři stěny, zvuk kolovrátku... nechala se ukolébat a zapomněla na opatrnost. A na Amélii.
Pak nebyl čas se tím zaobírat, dokud se neoctla sama před zavřenými dveřmi. Těch 20 minut se určitě řadilo mezi nejdelší v jejím životě. Co jsem to způsobila?
Na druhou stranu, vedle výčitek slyšela i hlásek, který říkal, že možná dobře. Možná to pomůže i ostatním, aby začli vidět jinýma očima. Proč by ne, když to pomohlo i jí překonat letitou nenávist... Kéž by...

[Daryanna]

Nebyla marnivá příliš často, ale když na svém těle poprvé ucítila něžný dotek splývajícího hedvábí, zatetelila se blahem. Šaty zářily bělostí surového hedvábí, tu a tam z nich ještě trčely zapomenuté nitky. Pozorovala se v zrcadle a odstřihávala tyhle známky čerstvě dokončeného díla. Tohle byl pracný, ale vděčný střih, slušel téměř každé. Přestala se na sebe dívat očima krejčové a po chvilce se usmála na odraz v zrcadle. Bylo to nejspíš tím úsměvem, ale připadala si o něco mladší. Jen ta bílá... do jisté míry ano, ale v zrcadle viděla až příliš bělosti. Bledá kůže, zářivé hedvábí... oči ji přecházely, ale ne příjemně. Navíc vypadaly jako svatební šaty nějaké lidské ženy. Takže barvit...
Když šaty sundavala, už procházela v paměti, kde všude má schovaná barviva. O chvíli později seděla ve svém stanu, šaty položené v klíně a přikládala k nim lahvičku za lahvičkou. Některé nebyly špatné, ale nějak to nebylo ono...
Odložila lahvičky a povzdechla si. Ona a rozhodování. Potřebovala někoho. Ženskou, s citem pro krásu. Rynn, Kyru. Nunku. Proběhla se po táborech a nenašla žádnou z nich.
Nu, čekala do teď, může čekat ještě chvíli. Uložila šaty do truhly a s pobaveným úsměvem šla spát.

Večer se konečně potkala s Kyrou. V táboře byl i Altaj, ale jsou věci, které prostě nesnesou odkladu. A co, aspoň uvidí i jeho reakci.
Nad bílou se shodli, že nevypadá dobře, ale k jejímu zklamání zamítli i její prvotinu, vlněné šaty v barvě písku. Prý tmavě fialová. No ano, přemýšlela nad ní taky, ale ta barviva šetřila pro Fouska. Ale Fousek se pořád neměl k pěstování, tak co. Pobrala lahvičky, hrst stříbrňáků a za chvilku v ruce třímala sytě fialovou barvu Omingwy.
Obarvila šaty a přetáhla si je přes hlavu. Kyra byla nadšená, to bylo dobré. Altaj... zíral a pak něco zablekotal a to bylo ještě lepší. A když se prohlédla v zrcadle, byla spokojená i ona sama.
Když pak šaty pečlivě skládala do truhly, doufala, že v ní nebudou ležet dvacet let, stejně jako ty pískové.

[Daryanna]

Illia, kadeřnice, která ji včera česala, na ni koukla a vypískla.
"Madam, co jste s těmi vlasy prováděla?"
"Ani se neptejte..." odtušila Dary. "Bude mi stačit, když je dokážete rozčesat. Zkoušela jsem to sama, ale výsledek vidíte."
"Erio, pojď mi pomoct," zavolala kadeřnice na svou kolegyni a obě, Gwalka i Fareanka, daly během chvilky jejím vlasům zase podobu, na kterou byla zvyklá. Zapletly jí cop zdobněji, než to dělala sama, ale aspoň to byl zase cop, žádná paráda, na kterou by musela dávat pozor a do které by se zamotávaly Bazilovy blbé nápady. Žádné tenké pramínky, za které by se dalo tahat.
"Díky dámy, pár let mne tu zase neuvidíte," pousmála se Dary na odchodu a upřímně doufala, že říká pravdu.
A připomněla si, že vážně musí Akiru naučit plést copánky...

[Daryanna]

Lesem kolem gwalského tábora se prohnal poryv větru. Dary procitla a nasála vzduch. Blíží se bouřka, takhle v noci. Mrzutě se oblékla a s lucernou v ruce šla zkontrolovat tábor. Zamračeně koukala na uschlé větve stromů. Les kolem tábora dlouho nikdo neprořezal. No, snad všechny stany přežijí bez újmy, v tuhle chvíli s tím sotva něco udělá.
Když se vrátila do stanu, její sytě hnědý hřebec tancoval u svého úvazu a pohazoval divoce hlavou. On se bojí bouřky, pomyslela si pobaveně a natáhla k němu ruku, aby ho uklidnila. V tu chvíli vítr přinesl vzdálené hřmění a její kůň zařičel. Dary se zarazila. V tom ržání byla výzva nebo vůbec nikdy neslyšela koně ržát.
Fascinovaně na hřebce hleděla. Měla ho pár dní, zatím pořád neměl jméno, ale nepřestával ji fascinovat. Věděla, že je divoký a plný mladického sebevědomí a energie. Šklebil se na hřebce, machroval před klisnami, neustále tancoval na místě. Ale jeho ego muselo být nezměrné, když zkoušel vyzývat bouři. Co s ní chtěl udělat? Porvat se s ní, pohryzat ji a umlátit kopyty? Obskočit ji? Obojí?
No, v tomhle stejně neusnu, tak to pojďme zjistit, pomyslela si a přistoupila ke koni. Zastříhal ušima a už si myslela, že se po ní ožene, ale upamatoval se toho mála vychování, co měl. Osedlat ho byl boj, nepostál v klidu na místě a Dary se svou výškou měla co dělat, aby mu sedlo dobře usadila na hřbetě. Boky se mu dmuly netrpělivostí, když mu utahovala podbřišák, a do udidla se doslova zahryzl. Vyvedla ho ze stanu a nasedla.
Sotva byla v sedle, hřebec poskočil a zařičel další výzvu. Dary naplno ucítila jeho nadšení a zasmála se. Vítr hučel v korunách stromů, loňské listí lítalo vzduchem a pod sebou cítila nahromaděnou energii mladého hřebce. Když ho pobídla, hrábl předními kopyty do vzduchu a vyrazil do cvalu. Zdupali hlínu kolem ohniště a s jejím divokým výkřikem zamířili z tábora k jihu.
Když se o hodinu později vrátili zpátky do tábora, bouře byla pryč a její kůň spokojeně poklusával. Sesedla a pohladila jeho srst. Téměř suchá. Po hodině tance v bouřlivé noci. Déšť nakonec přišel jen mírný a jako vítané osvěžení, ale z jejího hřebce se voda odpařila, sotva dopadla na jeho rozpálené tělo. Když ho ve stanu odstrojovala, stál v klidu, způsobně vyplivl udidlo a slastně se oklepal, když mu ze hřbetu sundala sedlo. Pohladila ho po nozdrách a hřebec spokojeně přivřel oči a napnul se proti její dlani. Dary se zasmála.
"Co to, projev náklonnosti?" smála se. "Neblázni, s takovouhle mne začneš mít rád, ty bouřlivý duchu." Poplácala ho po krku a šla obstarat sebe.
Raumo, pomyslela si, když uléhala. To říkával Algaro, když je bouře zastihla na lovu. To by mohlo být jeho jméno.

[Daryanna]

Nad táborem ležela jako měkká peřina noc. Její půle už se překlenula, ale pořád jí zbývalo dost. Ohýnek spokojeně polykal dřevo, které do něj Dary přiložila. A Dary seděla na zemi, hned u ohniště, hleděla do plamenů a jako obvykle se v nich pokusila spálit vše, co ji trápilo.
Tábor byl tichý. Samozřejmě, byla hluboká noc. Ale on byl v posledních dnech až příliš tichý, ať byla noc nebo den. Copak Gwali neumí číst? Copak jim je Min-Noc tak ukradený? A divocí Gwali? Už čtyřikrát mohli přijít na pomoc. Včera odpoledne tu nebyla, dobře. Večer se ukázal Bazil, Gwen a Fei. Ale dnes nikdo a nikdo. Nakonec večer v Gheeru pobrala dva lidské válečníky a vyrazila na lov s nimi. Nesdělila jim své důvody, proč zrovna údolí. A oni se neptali. Později se tiše přidal Bas a stejně tiše se pak vytratil. Z Omingwy dnes nikdo. Ani žádná reakce. Nechápala tu lhostejnost...
Její myšlenky byly černé jako noc kolem a ani plamínky ohně nebyly schopné je spálit. Zavřela oči a tiše si povzdychla. Kdyby neměla na Min-Nocu svůj osobní zájem, asi by se na něj vykašlala. Nechtějí město... nebude město. Můžou si dřepět mezi stanovými plachtami třeba do konce svých dnů. Jenže tak jednoduché to nebylo. Věděla, co se stane, pokud Min-Noc nedokáže obnovit... Tiše zaúpěla a pak náhle oči otevřela a semkla rty. Musí. Prostě musí. Vydá se ze všeho a uvidí se, jestli to bude stačit. Pokud ne, bude alespoň vědět, že udělala, co bylo v jejích silách.
Možná by pomohlo, kdyby se někomu z Gwalů z Omingwy víc otevřela... ale copak sakra museli znát její osobní důvody, aby je město zajímalo? Zoufale postrádala přátele mimo Omingwu a mimo údolí. Pánvičku neviděla měsíce. Altaje pár dní, ale vzhledem k okolnostem jí to přišlo taky jako měsíce. Rynn... nechtěla zatěžovat, ta měla svých starostí dost.
Oheň dohoříval a Dary připadalo, že stejně tak vyprchává její elán. Věděla, že se tomu smutku nesmí poddat, ale ticho kolem ní ho přiživovalo s každým okamžikem, který trávila v táboře.
Rozhrábla oheň. Dobře, tady stejně klid nenajde. Její hřebec nadšeně hrábl kopytem, když uviděl sedlo v jejích rukou. Pousmála se a přemýšlela, jestli je dobrý nápad dorazit do údolí na něm. Ale dnes potřebovala jeho sílu, jeho bouřlivého ducha. Potřebovala rozehnat mraky, které jí ležely na srdci. Sotva začalo svítat, nasedla Raumovi na hřbet a vyrazila do údolí. Za svým osobním zájmem.

[Daryanna]

"Pokud dnes projdete celé údolí, rada svolí se zahájením odklízení trosek."
Ta jedna věta vrátila do jejího života barvy. Zhluboka se nadechla. I kdyby měla jít lovit sama, údolí by do noci bylo prázdné od všech stromáků a havěti z Belciovy jeskyně. Ale sama nebyla, ne dnes. Fei se šklebila, jak bylo jejím dobrým zvykem, a Gwen půlku gwalštiny nepobrala, ale Dary to bylo jedno. Zase měla naději.
Začaly na pobřeží a s pomocí mladého válečníka Angrona měli brzy hotovo. Přesunuli se do údolí a káceli strom za stromem. Nevynechali dnes ani důl a samozřejmě zamířili za lávové jezírko, do spáleného údolí. Pekelné psy nezabíjeli, jejich maso bylo v údolí oblíbenou lahůdkou, a kličkování mezi nimi dodávalo výpravě... komický ráz. Angron se s nimi rozloučil a dál pokračovaly Gwalky samy.
Když padl zuřivý ent, svalily se do trávy a odpočívaly. Dary se motala hlava, radostí, vyčerpáním a odplaveným strachem. Přemístila se do tábora a únavou usnula.

Později večer hnala svého hřebce zase zpátky do údolí. Raumo spokojeně odfrkával a tepal kopyty pralesní zem. Tohle byl program podle jeho gusta, spoustu pobíhání, sem tam kopnout, tuhle hryznout a pak zase divoký cval krajinou. Když z něj na konci údolí sesedla, spokojeně se jí otřel nozdrami o rameno. Dary se na něj usmála a poslala ho pást. Pak se zhluboka nadechla a posadila se na kámen. Ulifar o ní ví, a tak jí nezbývalo, než čekat.

Rada nejenže svolila, ale Ulifar jí sdělil, že řada Gwalů z údolí chce s odklízením pomoct. Domluvili se na podrobnostech a Dary s lehce křečovitým úsměvem přetrpěla Ulifarův medvědí stisk ruky.
Raumo se těšil na další běh, ale na ten neměla čas. Musela rozeslat zprávy...

Drazí Gwali,
pokud máte zájem podílet se na obnově gwalského města Min-Noc, doražte dnes v sedm večer do gwalského tábora mezi Min-Nocem a hostincem Na Rozcestí. Nezapomeňte na krumpáče a lopaty.
Daryanna

[Daryanna]

Krejčová Midori překvapeně koukla ke vchodu do dílny, když zaslechla koňské kroky. Hodina už byla velmi pokročilá a ona se chystala jít spát, ale dusot kopyt se blížil. A jejich razance nenechávala pochyb o tom, který kůň to je. O chvilku později do dílny vešla Daryanna a vyrazila pro zakázku, která ležela na stole. Midori na ni koukla s pozdviženým obočím, neboť v tuhle hodinu ji nepotkávala příliš často. Její překvapení ovšem ještě vzrostlo, když si ji prohlédla. Její šéfová přišla bosá, s rozpuštěnými a rozcuchanými vlasy, oblečená jen v krátké tunice a plášti. A ani jedno nevypadalo jako její výroba.
Dary zachytila její pohled, uculila se, vzala zakázku a zamumlala: "Bez komentáře, Midori." Popřála jí dobrou noc a zmizela do svého stanu.
Krejčová se potutelně usmívala. Divoženka. O Daryanně se vědělo, že je trochu... moc fareanská. A tábor si čerstvě šeptal o jistém Gwalovi z údolí...
Dary zatím ve svém stanu stáhla plášť z ramen a odložila ho na matraci. Hnědý hřebec podupával ve svém rožku a tvářil se rozmrzele. Na jeho gusto obsahoval uplynulý den příliš málo běhu a příliš mnoho nudného postávání. Gwalka ho dloubla do plece, aby upoutala jeho pozornost, a pohladila ho po čele.
"Neboj, zítra se proběhneš," zamumlala a zkontrolovala jeho úvaz. Pak rozvěsila mokré oblečení po stanu a vrátila se ke svému lůžku. Pohledem se zastavila na hnědém plášti, prsty přejela po vyšité značce. Úplně automaticky pohlédla na ne zcela rovné švy a uculila se. Nikdo není dokonalý, pomyslela si a stulila se pod plášť.

Když ráno procházela do dílny (už náležitě oblečená a s vlasy spletenými do copu), kovář Carson jí popřál dobré ráno až příliš vesele. Midori se tvářila velmi zaměstnaně, ale Dary si byla všimla pobaveného výrazu na její tváři. Potřásla hlavou a šla obstarat jahody na mýtinu. I léčitelka Jardena ji pozorovala s úsměvem a Dary se tiše bavila. Gwalové. A klepy. Co by bez nich dělali... Kdyby ale věděli... Dary rychle zaklekla k jahodám a skryla smích do kazajky.

[Daryanna]

No... byl to zajímavý den... Východ slunce ji zastihl v Luminoru. Než se z něj dostala, bylo téměř poledne, ale byla příjemně překvapená tím, co zjistila. Ano, Rynn vyhubuje, i když je jí jasné, že se to mine účinkem. Úplně si dovedla představit, co jí Gwalka odpoví:
"Byli to jen pavouci. Jedu se nebojím."
Ale upřímně byla ráda, že není jediná, koho Olaf v Luminoru potkal.
Po dlouhé době potkala Nexe. Vrazila do něj, když jela za Rynn do tábora. Když zjistila, že v táboře nikdo není, povzdechla si a vyrazila za Nexem. Podle toho, kterým mířil směrem, se chystali do kyklopí hory a tam by mohli uvítat její pomoc. Její odhad místa byl správný, ale v tom druhém se spletla. V téhle skupině by byla do počtu, ale Nex byl tak nadšený, že tam má ženskou, že se se rozhodla přidat. Odvedla hřebce za skálu a doběhla výpravu u lávky. Když probíhala horou, zarazilo ji, že nevidí žádné padlé kyklopy, ale u lávky se bojovalo, a tak se přidala. Když se rozprskla poslední oživlá voda, rozhlédla se po bojišti a rozesmála se. Někdo shodil lávku. Když se přestala smát, rozhlédla se po spolubojovnících a rozesmála se nanovo. Už věděla kdo.
Mocný Nexius byl nadšený tak moc, že shodil most krapet dřív, než měl.
K výpravě do pokladnice se nepřipojila a tak se poflakovala chvíli po Gheeru, ale byl pustý. Proběhla znovu táborem, jestli nebude mít tentokrát větší štěstí, ale také byl pustý. Už začínala být mrzutá, ale pak se rozhodla přidat k výpravě k hadím strážcům. Tam zatím byla jen jednou a bylo to docela zajímavé místo. Když se na portále objevila Alexova brána, málem vrazila do Altaje. Se smíchem ho vzala za ruku a protáhla bránou, než se stihl nadechnout k protestům. Přidal se nakonec i Fin a než bylo zdvořilostem učiněno za dost, nezůstalo mnoho nepřátel, kterým by se mohli postavit. Přesněji žádný.
Zatímco čekali na opozdilce za průchodem do další části, laškovala s Nexem. Když se přidal i Altaj, Nex podezřele rychle vyklidil pole. Škoda, fakt ji zajímalo, jestli má lich ledvinu.
Začátek se trochu nepovedl, byli tam čtyři mágové a žádný z nich nezastavil příval nepřátel zdí, ale nejhoršího byli naštěstí ušetřeni. Zbytek už probíhal... no, adekvátně složení skupiny. Dary se držela zpátky, hlídala mágy a velmi si užívala, že jednou nemusí být tou, na které něco záleží. Pomyslela si, jestli náhodou nezačíná stárnout, ale když stanula proti minotauřímu bojovníkovi, rychle tu myšlenku zaplašila. Ještě nepatří do rezavého mithrilu. Nebo naopak?

Ale co bylo všechno tohle ve srovnání s těmi pár řádky v dopise, který jí Altaj podal se slovy "Zdá se mi to?"

[Daryanna]

Seděla na troskách toho, co bývalo toorským přístavem. Slunce stálo nízko na obloze a ona do něj mhouřila oči. Brzy, již brzy, z těch míst, kam se nyní klonilo, připluje loď ze Zagan-Maru, aby jednala o příměří.
Semkla rty a snažila se o to, co jí nikdy nešlo - najít skutečné úmysly za vyřčenými slovy. Lord Gerwyn, byl-li skutečně lordem, působil až příliš ochotně. Co by dala za to, aby věděla, co se na ostrově děje... A přemýšlela také nad úmysly odboje. Arapal byl vždy nálepkován jako největší zlo, které kdy Toor a Merhabu potkalo. A najednou i generálové odboje ochotně souhlasili s vyjednáváním o příměří. Pokrevní pouta... Potřásla hlavou a vzpomněla si na těch pár debat o tom, jak by Sarif potřeboval ženskou. O co jim jde?
Potřásla hlavou a povzdychla si. Tohle jí nikdy nešlo a jen ji z toho bolela hlava.
Vstala a naposled se podívala do zapadajícího slunce. Doufala, že ostrované připlují brzy a brzy se vylodí. Chtěla mít to první setkání co nejdřív za sebou a moct se zase věnovat jiným věcem.

[Daryanna]

Toorské farmy byly opuštěné. Jen altán připomínal jednání, kterého byl před pár dny svědkem. Vojáci odboje byli pryč, stejně tak arapalská delegace ze Zagan-Maru. Dary se zamyšleně podívala k obzoru. Jakou hru s nimi hraje ten, který se prohlašuje lordem Arapalské říše, ten, na kterého dvě minuty po vylodění zaútočili dva z jeho vlastního doprovodu? Na kolik jsou jeho slova o míru jen touhou získat čas, aby mohl upevnit svou moc na ostrově? A až se tak stane, bude ho mír ještě zajímat? Doufala, že ano, mluvil o něm opravdu zapáleně... Ale jakou by měl mít v jeho představách podobu?
Tiše si povzdechla, potřásla hlavou a odtrhla zrak od mořské hladiny. Na tyhle otázky stejně získá odpověď až časem. Teď měla konečně volné ruce a mohla se vrátit k jiným záležitostem. Neméně důležitým. Přemístila se do tábora a s úsměvem vyrazila do Min-Nocu.

[Daryanna]

No co... za zkoušku to stálo. Teď už neměla nejmeších pochyb, jak si stojí. Loutky. Pouze loutky.

[Daryanna]

Dvě Gwalky se skláněly nad záhonem. Jedna tmavovlasá a starší, druhá plavovlasá a mladší.
"Je to jednoduché, Indis," říkala zrovna ta starší. "Rozhrábneš půdu, vrazíš semínko lnu, přihrneš."
Mladší zakoulela zelenýma očima a koukla na tmavovlasou. "Neseju semínka poprvé, Dary," ucedila.
"No tak se tak hloupě neptej," uculila se Dary a odhodila cop na záda. "Raději to zkus."
Plavovláska se chvíli krčila nad záhonem. "Hotovo. Dobré?"
"Jasně, však jsem Ti říkala, že na tom nic není," usmála se Dary. "Je to jen len. Snese ledacos."
Mladší z Gwalek sebou trhla a zvedla hlavu. "Co tím jako chceš říct, že snese cokoliv?"
"Uklidni se, Indis. Tím chci říct, že zvládne i trochu... hm... neodborné... íííí!" Zbytek věty zůstal nevyřčen a Dary si vytřepávala hlínu zpoza límce. "... a neurvalé péče!" dodala, když byla hotová. Vzala hrst hlíny a hodila ji po mladší.
Len nelen, hlína i lněná semínka lítala vzduchem, smísená se smíchem dvou Gwalek.
"Jsem ráda, že sis nevzala ty hezké šaty, Indi," popadala dech ta starší.
Indis se jen uculila a koukla na Dary. "Já jsem ráda, že mám jen šaty a ne halenku a přes ni ještě kazajku. Nechápu, jak v tom v tomhle horku můžeš vydržet," usmála se.
"Horko... horko mi fakt je," odtušila Dary, vstala a rozhlédla se. "Jak je příhodné, že máme potok tak blízko políček, že?" Zazubila se na mladší, natáhla k ní ruku a pomohla jí vstát.
V potoce se samozřejmě bitva rozproudila nanovo a než byly obě umyté, byly od hlavy k patě promáčené. Několikrát. Se smíchem se bosky rozeběhly k domku. Erik seděl u ohně a něco vyřezával. Dary i Indis ho obě poctily mokrým objetím, pochválily mu práci, aby měly příležitost na něj nakapat ještě deci nebo dvě vody a zmizely v domě. Erik jen potřásl hlavou, otřel omokřené čelo a s rezignovaným úsměvem si povzdechl. Události posledních dnů mu naznačovaly, že na mokré Gwalky by si měl sakra rychle zvyknout.

[Daryanna]

Z min-nockého údolí vyšla skupinka Gwalů. Když vyšli z lesa, světlovlasá Gwalka, která za ruku vedla asi pětiletého chlapce, se zastavila a pohlédla na stanové městečko, které se prostíralo pod nimi. Na okamžik se rozhlédla, jako by někoho hledala. Jenže její muž ještě zůstal v údolí a tak její pohled nakonec spočinul na Dary.
"Páni," vydechla. "Kolik že vás tu žije?"
"Něco ke čtyřiceti, když budu počítat i ty, co se toulají. K padesáti, když připočtu řemeslníky z odboje." Podívala se na světlovlasou Gwalku a povzbudivě se na ni usmála. "Neboj, mám pro vás místo pěkně na okraji, Kamio. Vlastně asi tři místa, budeš si moct vybrat." Světlovlasá Kamia pokývla hlavou, nadechla se a odhodlaně vykročila vpřed. Zbytek skupinky se taky vydal na poslední úsek cesty.
"Teto Kamio a že budeš bydlet hned u nás?" prosil a naléhal Ango. Dary se neubránila úsměvu.
"Tolik k možnosti vybrat si," zamumlal Gwal, který průvod uzavíral. On a Erik nesli na zádech část Kamiiny domácnosti. Ty nejtěžší věci nesl nákladní lamák Errgho, kterého vedla Dary a kterého měla půjčeného od Altaje. Už párkrát se chystala mu ho vrátit a zatím byla vždy ráda, že to ještě neudělala. A Errgho vypadal spokojeně, pohyb mu svědčil.
Dary se ohlédla a usmála na maličkou Gwalku, která seděla na nákladu na Errghově hřbetě. Eferii byly téměř čtyři roky, ale i když byla celou cestu statečná, cesta z údolí na ni byla dlouhá, a tak se poslední úsek cesty vezla. Teď ale únavu nahradily nové vjemy a maličká Gwalka rozšířenýma očima koukala na město před sebou. Když si všimla Daryna pohledu, natáhla k ní ruce.
"Teto Daly, já ci dolů," zaprosila a Dary zastavila Errgha.
"Ale drž se s námi, Eferko, žádné běhání mezi stany, ano? A říká se chci, ne ci," usmála se na hnědovlasou holčičku. Eferia zakývala hlavičkou, zamumlala další “ci” a vyrazila směrem k Erikovi a Kamii, kteří šli v čele.
"A co Ty, Kovire? Zdržíš se taky s námi?" obrátila se ke Gwalovi, který se teď zařadil vedle ní. Kovir si upravil batoh na zádech a potřásl hlavou.
"Možná na kus žvance. Ale pak půjdu dál, na pobřeží," blýskl zuby v úsměvu a Dary jen pozvedla obočí.
"Na pobřeží?"
Kovir se na ni jen znovu zazubil.
"Něco mi říká, že tam nejdeš za zvěří..." nadhodila pobaveně Dary. Kovir byl rozhodně jeden z těch Gwalů, kterým bylo údolí malé. Už jen proto, že nedokázal odolat žádnému ženskému úsměvu.
"Noooo, jak se to vezme, že jo," zasmál se a Dary měla jasno. Zas v tom byla ženská. Uchechtla se, když si vzpomněla, jak si s Kovirem jejich vzájemný vztah vyjasňovala ona.
"Víš, že se tam Erik chystá? Zkus tam neudělat moc velkou ostudu."
"No neboooj," protáhl Gwal a Dary se začla bát.
"Jestli zjistím, že tam líčíš na nesprávnou zvěř, tak si mne nepřej," zamumlala jen.
Kovir se ale rozesmál. "Ty víš, že od Tebe si nechám naplácat rád, Daruško," zamrkal na ni. Dary potřásla hlavou a povzdechla si. Pak jí ale cukly koutky a nakonec se smála taky. S tímhle Gwalem nešlo se nesmát.
Na kraji Min-Nocu dostihli Erika s Kamií a dětmi. Děti zrovna obdivovaly zlatou sošku u Basova stanu. Erik se podíval na její a Kovirův rozesmátý obličej, ale jestli si něco pomyslel, nedokázala to rozluštit.
"Ukázal jsem Kamii ta dvě místa tady, zatímco jste se loudali vzadu," usmál se pak. "Takže můžeme jít rovnou k nám."
"Fajn, žádný oddech pro loudy," koukla na Kovira a ten jen pokrčil rameny.
A tak se vydali po louce mezi stany a lesem. Ango si vzal na starost Kamiina synka i Eferku a běžel jim ukázat zbořenou farmu. Kamia za nimi starostlivě hleděla, ale Erik jí položil ruku na rameno.
"Ango to tu zná, ví, kam nemá chodit," usmál se na ni a kývl před sebe. "Už jsme skoro tady."
A měl pravdu. Za chvilku stanuli u Daryna a Erikova domu.
"Třetí místo je tady, vedle nás," podíval se na Kamiu, svou švagrovou a pěstounku jeho nejmladší dcerky. "Blízko na farmu, blízko do lesa, blízko k moři. Ideální místo pro matku dvou malých dětí," pousmál se a Kamia po něm střelila pohledem. Pak se znovu rozhlédla po okolí.
"Máš čas. Složíme věci, najíme se a pak nám řekneš, které místo sis vybrala, co Ty na to?" Tentokrát se na něj Gwalka usmála a kývla. Po jídle se ještě prošla podívat na ta druhá dvě místa, ale nakonec ukázala na prostranství u jejich domu. Dary se usmála. Skvěle, velmi skvěle. Eferka a Erik to k sobě budou mít konečně blízko.

[Daryanna]

Čtyřletá Gwalka zvedla hlavu od své hry a po tváři se jí rozlil široký úsměv. Šťouchla o něco málo staršího chlapce do žeber.
"Hele, Gelte! Tátové!" a rozeběhla se v ústrety dvěma Gwalům, kteří přicházeli podél stanů. Jeden z nich, ten její, rozpřáhl ruce, a když k němu doběhla, chytil ji, vyhodil do vzduchu a zatočil se s ní. Eferka nadšeně výskala a Erik se smál.
Druhý Gwal svého synka přivítal o něco opatrněji. I když ho k sobě pevně přivinul, pohled mu stále sklouzával na stanové město po jeho pravici a jasně zračil nejistotu.
Povyk vylákal ze stanu i Kamiu. Gwalka pohlédla na oba muže a tvář se jí rozjasnila.
"Laergu!" zvolala a rozeběhla se k druhému z Gwalů. "U Ura, to byla doba," šeptala tiše a zahrnula svého muže polibky. Erik se usmál, postavil svou dceru na zem a vzal gwalského chlapce za ruku.
"Gerte, Efi, pojďte mi ukázat, co je tu nového," vyzval obě děti. Kamia na něj stihla ještě vděčně pohlédnout a pak Gwal s dětmi zmizeli mezi stany.
"A víte, kdo ještě přišel se mnou? Strýček Berik!" vyprávěl Erik, ale Kamia a Laerg měli jiné starosti.

Berika našli, jak jinak, u kovárny. Statný Gwal se zamračeně díval na rozpraskané zdivo a povídal si se zachmuřeným kovářem. Erik se na oba usmál.
"Ty jsi tu nový," koukl na kováře.
"Garritt," kývl kovář vážně a napřáhl ruku. Jeho stisk Erika málem přinutil zamrkat. Bude ho muset seznámit se svým otcem. Akorát nevěděl, kdo by ty dva svěráky potom povolil, pomyslel si pobaveně, když si nenápadně rovnal kosti v dlani.
"Já jsem Erik. S Berikem už se znáš."
"Berik... Erik..." koukal po nich trochu zamračeně kovář. "Bratři?"
"Kéž by," rozesmál se Berik a v očích se mu pobaveně blýsklo. "Pak bych byl buď syn náčelníka nebo měl třeba větší šanci u Darušky," zazubil se Berik na Erika. Ten po něm jen střelil pohledem. Garritt je pozoroval, děti začaly kusem uhlí malovat na kameny.
"Až zatoužíš po svém stanu, Beriku," odtušil Erik, "tak jdi po cestě pořád na jih a až dojdeš k lesu, tak zahni doleva. Ale ještě tak hodinu tam nechoď," pousmál se Gwal.
Berik se zazubil a pokýval hlavou. Když Erik s dětmi odešli házet kamínky do potoka, podívali se kováři na sebe.
"Daruška měla být paní Daryanna nebo je to další shoda jmen?" zeptal se po chvíli Garritt.
"Jo, přesně ta," rozesmál se Berik. "Má mithrilová kráska," vzdychl a přivřel oči.
"Jestli jsi na mithril, tak počkej, až uvidíš štít pana Glonana. Málem mi s ním vypálil oči," zamumlal kovář.
"Čistej mithril? Nebarvenej?" Garritt pokývl a Erik se blaženě zatetelil. "Taková škoda, když Dary ten svůj obarvila... Málem mi puklo srdce žalem." Pak koukl na kováře. "No to je jedno, zpátky ke kovárně. Takže tady tu zeď rozebrat a tady dozdít jsi říkal?"

[Daryanna]

Xarhaaz, vedle kterého je lich krasavec. Potřásla hlavou a přiložila polínko do ohně. Pár hodně hnusných Xarů už viděla, ale pokud tomuhle chyběla čelist a stejně chodil a mluvil, pak dokázala pochopit, že jsou Fareané znepokojení. Ale jestli je kvůli němu neklidná i Gaia, kým ten Xarhaaz je?
Jenže taky je tu pořád možnost, že míří špatným směrem. Pokud se Matka Fareanů obává o všechen, skutečně všechen život, pak se nabízeli i démoni, v tom s Jarvikem naprosto souhlasila. Jenže ti, které v poslední době viděla, nevypadali nijak nezvykle, nebyli silnější, nebyli neobvyklí.
Měli příliš málo vodítek, ale přesto to varování nemohla brát na lehkou váhu.
Rozhlédla se kolem sebe, po Min-Nocu, který konečně začínal vypadat jako město a pousmála se. Dívala se kolem a viděla naplnění svého slibu, který dala před třinácti lety při zakládání Omingwy. Třináct let jejího života... Teď konečně místo, které nazývala domovem. Bylo víc než pochopitelné, že se obávala, aby nebylo ohroženo i ono.
Povzdechla si a přihodila do ohně další poleno. Plameny ho hladově olízly a dřevo zapraskalo, když se do něj zakously. Měli rok relativního klidu. Přece nečekala, že ten klid vydrží nějak dlouho...