Před nějakou dobou…
Byla jí zima a nudila se. Pořád padal sníh a nikdo se v táboře neukázal. Vlastně naposled, když tam někoho potkala, tak to byla Rynn, co jí dávala tu truhlu. Nudila se, strašně. Potřebovala NĚCO. Aby se něco stalo, nebo aby něco viděla, prostě… NĚCO! Vztekle nakopla sněhovou hroudu a naskočila na lamu, jen aby se o okamžik později přenesla doprostřed města.
Hned jak se rozhlédla u banky, tak jí svitla naděje. Pokud se tedy dá v jedné větě spojit slova “svitla” a “naděje” v souvislosti s tím, že uviděla xarhaazského válečníka, svého starého… řekněme známého. Známého, jehož zálibou většinou bylo spíše to, že naději bral - krve se zrovna neštítil, vlastně ani mrtvol, nebo oživlých mrtvol, když se nad tím zamyslela. Ale i tak se na něj rozesmála a nadšeně se k němu rozjela.
“Nazdar kocoure, ty ještě žiješ?” zašklebila se na něj.
“Jee, nazdar,” zatvářil se překvapeně. “Jasně.”
Ona se na něj jen rozesmála a začala si ho dobírat pro jeho tloušťku, co vlastně ani nebyla tloušťkou, jen mohutnou postavou. Chvíli se pošťuchovali (nebo spíš ona pošťuchovala jeho) a rozebírali šířky různých dveří - do kterých se vejde a do kterých už ne. Možná by s ním tlachala ještě dýl, kdyby ji nevyrušil ten smrad. Nebo vůně. I vůně je vlastně druh smradu ne? Tenhle jí byl ale FAKT nepříjemnej, sladkej a prostě celej divnej. Koukala chvíli kolem než si všimla toho týpka na lavičce co normálně kouřil. Co kouřil? Hulil! Zakrýval ho oblak dýmu, přes který skoro nebyl vidět. Možná i proto ho dlouho přehlížela. Určitě to nemělo co do činění s tím, že na sobě měl divnou tmavozelenou tuniku a vlastně byl sám divnej. Teď mu ale fajfka vyhasla a mrak kolem něj se začal rozptylovat, takže už zdaleka nebyl tak dusivý. Potom co na něj s úšklebkem ukázala Regovi prstem tak začala být zvědavá, takže si bez ptaní sedla vedle něj a uculila se.
“Čau kocoure, máš v tom rulík?” vybalila na muže bez obalu. On se na ni jen otočil a nechápavě zvedl obočí. To nevěděl, že s rulíkem se dají zažít vážně ZAJÍMAVÝ věci? Nebo to co jí ukázal potom byl snad náznak vědoucího úsměvu? Musel být! Už si představovala Regose jak by pod vlivem vykouřeného rulíku líbal její lamu (co jí kdysi daroval, proto jí říkala Váleček - na jeho počest), když chlapík zmínil že s lamou se dá čarovat i jinak. Jak jinak? Sakra to musela vědět! Skoro si to nepřipustila, ale získával její pozornost. Bavil ji. Zdvořile odmítla jeho nabídku tabáku a raději vytáhla z váčku pár lístků z jednoho keře na jihu a začala je žvýkat. Pocit euforie a tepla ji zaplavil téměř okamžitě.
“Mno, hádám že tady už nic nevymyslím,” zabručel muž a podíval se na ni.
“Jo tys přemejšlel?” zazubila se na něj vesele a rozvalila se pohodlně na lavičce s nohama nataženýma před sebe. “Jsem to nepoznala.”
“Přemejšlel,” připustil klidně muž. Až teď si vlastně všimla, že je v nejlepších letech, žádné mladé kuře. Všimla si i toho, že sjel pohledem k jejím nohám a v duchu se pochválila.
“Jo, tak to je vážná věc, tohle přemejšlení,” odvětila mu vesele a sledovala ho periferním pohledem a tak si mohla všimnout, že na okamžik zabloudil očima z jejích nohou na její záda. “Občas fakt bolestivá.”
“Mno… a třeba mi sem sama přišla odpověď,” usmál se na ni.
Ona se na něj jen rozesmála a pobaveně mu odvětila, že ona je přeci odpovědí na všechno, takže nic jiného ani nečekala. To si toho ještě nevšiml? Přeci se na ni stačí podívat a KAŽDÝ vidí, že ONA je odpověď. A to i když ještě nepadla otázka.
Bavili se ještě chvíli - o tom, že Gheer je vlastně jeden velký chlív, že každý jen kecá a plácá si játra a když dojde na činy tak málokdo něco udělá. Právě v okamžiku, kdy muž zmínil že už ztrací naději na to že se ukáže někdo, kdo mu už dříve slíbil pomoc tak kde se vzal, tu se vzal, najednou přímo před xarhaazkou stál mladej farean. Jako kdyby stál před ní, tak by to ještě šlo, ale on měl pupek PŘÍMO před jejím obličejem. I když, pupek… pupek neměl, ale i tak. Příjemný jí to nebylo, tak se prostě musela ozvat.
“Promiňte?” špitl zelenáč. “Potřebujete pomoci?”
Muž se na mladíka jen podíval, ale xarhaazka zaklonila hlavu a s nakrčeným nosem se na něj obořila. “Hele, není mi příjemný když stojíš těsně u mě! Jako fakt mi to není příjemný koukat ti na pupek!”
V tu chvíli se muž vedle ní už pomalu zvedal, aby fareana odšoupl o kousek dál. “Mladej… a nevychovanej.”
Xarhaazka jen založila ruce na hrudi a vesele se uculila na opodál stojící a pochechtávající se fareanku. Už nějakou dobu se znaly. Dá se říct, že se dobře znaly. Proto fareanka věděla, že xarhaazka je doslova ve svém živlu, že její zábava právě začíná.
“Já chci jen pomoct…,” špitl tiše farean a sklonil hlavu aby se vysmrkal. Až teď si xarhaazka všimla že i on má na zádech toulec. Další lučištník. Ten fakt neunikl ani jejímu společníkovi, opět sedícímu po jejím boku, který si mladíka pečlivě prohlížel.
“Hm, pomoc říkáš? Tak mi vy dva lučištníci poraďte,” podíval se z xarhaazky na fareana a opět na ni. “Jak si mám s lukem poradit s oživlými stromy aniž bych sám uhořel?”
Začala se smát. To se jí OPRAVDU chtěl zeptat na takovou… pitomost? Pořád se smála a muž se na ni díval, když se ušklíbla na fareana.
“Pardon, že zasahuji, ale s xary zrovna nevycházíme,” pronesl tiše mladík se zelenou kůží. “No ale nevadí.”
“Ty ses sem postavil, mladej, já tě nevolal,” usmál se chlapík na mladého lučištníka.
“Nemůžu soudit podle rasy,” odvětil tiše mladík muži. “Chci pomoct Vám, když jsem zaslechl že ji potřebujete.”
Xarhaazka jen vytáhla loutnu a začala si drnkat, zaujatá tóny hudby přestala vnímat plky těch dvou. Nechtěla, aby si jí teď všímali, nebo rozhodně chtěla aby si mysleli že nechce aby si jí všímali. Co vlastně chtěla? Po očku sledovala muže, možná to byla chyba a měla sledovat fareana. Všimla si pozdě, že skoro na jejím klíně rozdělal oheň. Ale všimla si.
“A teď děláš jako co?,” zeptala se klidným hlasem fareana, který se v odpověď jen rozesmál. “Hochu… začínám se zlobit,” řekla klidně a pořád přejížděla prsty po strunách. Ten oheň jí nevadil tak jak se tvářila, že jí vadí. Vlastně to bylo… rozptýlení. V duchu se už smála. Bude zábava, ZÁBAVA!
Farean se rozesmál. “Táborák.” Ten smích ho přejde.
Vlastně ho začal přecházet velmi rychle, protože muž až do téhle chvíle klidně sedící vedle xarhaazky vstal, chytil ho za vlasy a otočil ho čelem k sobě. “Poslyš mladej… to už přeháníš, ne? Nejdřív tady slečně málem vlezeš na klín a teď ji klidně podpálíš?”
Dívka na sobě nedávala nic znát, ale vnitřně křičela nadšením. Sebekontrolu napnula na maximum, když jen přestala hrát a pomalu odložila loutnu. Snažila se tvářit zklamaně, smutně.
“Pardon pane, jen chci pomoct. Ale když se u nás v kmeni hrálo, tak byl táborák.”
Nevěděla jestli si toho všiml i ten mladík, ale ona si všímala každého gesta. Ten muž se taky začínal bavit. Nedával to moc najevo, ale ona to viděla. Budou si hrát!
“Mě se neomlouvej,” kývl směrem ke xarhaazce, která se doslova tetelila blahem, a vzápětí k ní ne zcela jemně otočil fareana.
“Mě na klíně skoro, co?,” dívka se usmála jen krátce, ale co nejmileji to šlo.
“No…” začal farean hodně nejistě. “Totiž mi to cech nedovoluje, omlouvat se xarhaazům, ale… pardon.”
Teď se už xarhaazka neusmívala, ale stoupla si a zaklonila hlavu, aby výrazně vyššímu fareanovi viděla do tváře. Pořád na sobě nedávala znát, co se jí honí v hlavě, ale nasadila milý tón.
“Kocourku zelenej, jak se jmenuješ?”
“Carpy,” odvětil tiše mladík, jako by se styděl za to co říká.
“Krásné jméno,” usmála se na něj dívka, jejíž původ mu ještě pred nedávnem tolik vadil.
“Vážně?,” podíval se na ni nevěřícně.
“Ano…”
“Všichni tady říkají, že je divné.”
Tuhle větu se dívka rozhodla prostě ignorovat. Jako by jí záleželo na tom co říkají ostatní. Když to neříkají o ní.
“A tak, milý Carpy…” mile se usmála na fareana a prsty přejela odznak lesknoucí se na jeho hrudi. “Víš, ocenila bych tu omluvu. Velmi.” Pořád se snažila hovořit mile. Napůl doufala, že někdo vidí ten herecký výkon. A že se baví tak jako ona.
“Omlouvám se,” řekl tiše farean a ona v duchu slyšela ovace davu, tak se na něj mile zazubila.
“Tak je hodnej,” lehce poplácala fareana po tváři a lehce od něj ustoupila. “A teď utíkej za maminkou,” rozesmála se.
“No… co?!” Fareanův nevěřící výraz byl cennější než všechny peníze.
“Jdi najít Nunku a řekni jí, že Rena k tobě byla VELMI laskavá,” uculila se na něj a obrátila svou pozornost zpět k muži, ze kterého se už před nějakou dobou stal pouhý pozorovatel. Nicméně se jí zdálo, že i tento pozorovatel se dobře bavil jejím malým představením. Oceňovala, že se nezačal smát předtím, než mladík zmizel. A když už zmizel, rozesmáli se oba.
Potom netrvalo dlouho, než projeli bok po boku městskou branou, ona na lamě, on v sedle koně. Nejspíš museli probrat její… speciální lovecké metody.