střípky ze života Renor'alure

Uživatelský avatar
Altaj
Journeyman chatter
 
Příspěvky: 394
Registrován: 14.04.2012

střípky ze života Renor'alure od Altaj » úte bře 08, 2016 11:38 am Příspěvek

Před nějakou dobou…

Byla jí zima a nudila se. Pořád padal sníh a nikdo se v táboře neukázal. Vlastně naposled, když tam někoho potkala, tak to byla Rynn, co jí dávala tu truhlu. Nudila se, strašně. Potřebovala NĚCO. Aby se něco stalo, nebo aby něco viděla, prostě… NĚCO! Vztekle nakopla sněhovou hroudu a naskočila na lamu, jen aby se o okamžik později přenesla doprostřed města.
Hned jak se rozhlédla u banky, tak jí svitla naděje. Pokud se tedy dá v jedné větě spojit slova “svitla” a “naděje” v souvislosti s tím, že uviděla xarhaazského válečníka, svého starého… řekněme známého. Známého, jehož zálibou většinou bylo spíše to, že naději bral - krve se zrovna neštítil, vlastně ani mrtvol, nebo oživlých mrtvol, když se nad tím zamyslela. Ale i tak se na něj rozesmála a nadšeně se k němu rozjela.

“Nazdar kocoure, ty ještě žiješ?” zašklebila se na něj.
“Jee, nazdar,” zatvářil se překvapeně. “Jasně.”
Ona se na něj jen rozesmála a začala si ho dobírat pro jeho tloušťku, co vlastně ani nebyla tloušťkou, jen mohutnou postavou. Chvíli se pošťuchovali (nebo spíš ona pošťuchovala jeho) a rozebírali šířky různých dveří - do kterých se vejde a do kterých už ne. Možná by s ním tlachala ještě dýl, kdyby ji nevyrušil ten smrad. Nebo vůně. I vůně je vlastně druh smradu ne? Tenhle jí byl ale FAKT nepříjemnej, sladkej a prostě celej divnej. Koukala chvíli kolem než si všimla toho týpka na lavičce co normálně kouřil. Co kouřil? Hulil! Zakrýval ho oblak dýmu, přes který skoro nebyl vidět. Možná i proto ho dlouho přehlížela. Určitě to nemělo co do činění s tím, že na sobě měl divnou tmavozelenou tuniku a vlastně byl sám divnej. Teď mu ale fajfka vyhasla a mrak kolem něj se začal rozptylovat, takže už zdaleka nebyl tak dusivý. Potom co na něj s úšklebkem ukázala Regovi prstem tak začala být zvědavá, takže si bez ptaní sedla vedle něj a uculila se.

“Čau kocoure, máš v tom rulík?” vybalila na muže bez obalu. On se na ni jen otočil a nechápavě zvedl obočí. To nevěděl, že s rulíkem se dají zažít vážně ZAJÍMAVÝ věci? Nebo to co jí ukázal potom byl snad náznak vědoucího úsměvu? Musel být! Už si představovala Regose jak by pod vlivem vykouřeného rulíku líbal její lamu (co jí kdysi daroval, proto jí říkala Váleček - na jeho počest), když chlapík zmínil že s lamou se dá čarovat i jinak. Jak jinak? Sakra to musela vědět! Skoro si to nepřipustila, ale získával její pozornost. Bavil ji. Zdvořile odmítla jeho nabídku tabáku a raději vytáhla z váčku pár lístků z jednoho keře na jihu a začala je žvýkat. Pocit euforie a tepla ji zaplavil téměř okamžitě.
“Mno, hádám že tady už nic nevymyslím,” zabručel muž a podíval se na ni.
“Jo tys přemejšlel?” zazubila se na něj vesele a rozvalila se pohodlně na lavičce s nohama nataženýma před sebe. “Jsem to nepoznala.”
“Přemejšlel,” připustil klidně muž. Až teď si vlastně všimla, že je v nejlepších letech, žádné mladé kuře. Všimla si i toho, že sjel pohledem k jejím nohám a v duchu se pochválila.
“Jo, tak to je vážná věc, tohle přemejšlení,” odvětila mu vesele a sledovala ho periferním pohledem a tak si mohla všimnout, že na okamžik zabloudil očima z jejích nohou na její záda. “Občas fakt bolestivá.”
“Mno… a třeba mi sem sama přišla odpověď,” usmál se na ni.
Ona se na něj jen rozesmála a pobaveně mu odvětila, že ona je přeci odpovědí na všechno, takže nic jiného ani nečekala. To si toho ještě nevšiml? Přeci se na ni stačí podívat a KAŽDÝ vidí, že ONA je odpověď. A to i když ještě nepadla otázka.
Bavili se ještě chvíli - o tom, že Gheer je vlastně jeden velký chlív, že každý jen kecá a plácá si játra a když dojde na činy tak málokdo něco udělá. Právě v okamžiku, kdy muž zmínil že už ztrací naději na to že se ukáže někdo, kdo mu už dříve slíbil pomoc tak kde se vzal, tu se vzal, najednou přímo před xarhaazkou stál mladej farean. Jako kdyby stál před ní, tak by to ještě šlo, ale on měl pupek PŘÍMO před jejím obličejem. I když, pupek… pupek neměl, ale i tak. Příjemný jí to nebylo, tak se prostě musela ozvat.

“Promiňte?” špitl zelenáč. “Potřebujete pomoci?”
Muž se na mladíka jen podíval, ale xarhaazka zaklonila hlavu a s nakrčeným nosem se na něj obořila. “Hele, není mi příjemný když stojíš těsně u mě! Jako fakt mi to není příjemný koukat ti na pupek!”
V tu chvíli se muž vedle ní už pomalu zvedal, aby fareana odšoupl o kousek dál. “Mladej… a nevychovanej.”
Xarhaazka jen založila ruce na hrudi a vesele se uculila na opodál stojící a pochechtávající se fareanku. Už nějakou dobu se znaly. Dá se říct, že se dobře znaly. Proto fareanka věděla, že xarhaazka je doslova ve svém živlu, že její zábava právě začíná.
“Já chci jen pomoct…,” špitl tiše farean a sklonil hlavu aby se vysmrkal. Až teď si xarhaazka všimla že i on má na zádech toulec. Další lučištník. Ten fakt neunikl ani jejímu společníkovi, opět sedícímu po jejím boku, který si mladíka pečlivě prohlížel.
“Hm, pomoc říkáš? Tak mi vy dva lučištníci poraďte,” podíval se z xarhaazky na fareana a opět na ni. “Jak si mám s lukem poradit s oživlými stromy aniž bych sám uhořel?”
Začala se smát. To se jí OPRAVDU chtěl zeptat na takovou… pitomost? Pořád se smála a muž se na ni díval, když se ušklíbla na fareana.
“Pardon, že zasahuji, ale s xary zrovna nevycházíme,” pronesl tiše mladík se zelenou kůží. “No ale nevadí.”
“Ty ses sem postavil, mladej, já tě nevolal,” usmál se chlapík na mladého lučištníka.
“Nemůžu soudit podle rasy,” odvětil tiše mladík muži. “Chci pomoct Vám, když jsem zaslechl že ji potřebujete.”
Xarhaazka jen vytáhla loutnu a začala si drnkat, zaujatá tóny hudby přestala vnímat plky těch dvou. Nechtěla, aby si jí teď všímali, nebo rozhodně chtěla aby si mysleli že nechce aby si jí všímali. Co vlastně chtěla? Po očku sledovala muže, možná to byla chyba a měla sledovat fareana. Všimla si pozdě, že skoro na jejím klíně rozdělal oheň. Ale všimla si.

“A teď děláš jako co?,” zeptala se klidným hlasem fareana, který se v odpověď jen rozesmál. “Hochu… začínám se zlobit,” řekla klidně a pořád přejížděla prsty po strunách. Ten oheň jí nevadil tak jak se tvářila, že jí vadí. Vlastně to bylo… rozptýlení. V duchu se už smála. Bude zábava, ZÁBAVA!
Farean se rozesmál. “Táborák.” Ten smích ho přejde.
Vlastně ho začal přecházet velmi rychle, protože muž až do téhle chvíle klidně sedící vedle xarhaazky vstal, chytil ho za vlasy a otočil ho čelem k sobě. “Poslyš mladej… to už přeháníš, ne? Nejdřív tady slečně málem vlezeš na klín a teď ji klidně podpálíš?”
Dívka na sobě nedávala nic znát, ale vnitřně křičela nadšením. Sebekontrolu napnula na maximum, když jen přestala hrát a pomalu odložila loutnu. Snažila se tvářit zklamaně, smutně.
“Pardon pane, jen chci pomoct. Ale když se u nás v kmeni hrálo, tak byl táborák.”
Nevěděla jestli si toho všiml i ten mladík, ale ona si všímala každého gesta. Ten muž se taky začínal bavit. Nedával to moc najevo, ale ona to viděla. Budou si hrát!
“Mě se neomlouvej,” kývl směrem ke xarhaazce, která se doslova tetelila blahem, a vzápětí k ní ne zcela jemně otočil fareana.
“Mě na klíně skoro, co?,” dívka se usmála jen krátce, ale co nejmileji to šlo.
“No…” začal farean hodně nejistě. “Totiž mi to cech nedovoluje, omlouvat se xarhaazům, ale… pardon.”
Teď se už xarhaazka neusmívala, ale stoupla si a zaklonila hlavu, aby výrazně vyššímu fareanovi viděla do tváře. Pořád na sobě nedávala znát, co se jí honí v hlavě, ale nasadila milý tón.

“Kocourku zelenej, jak se jmenuješ?”
“Carpy,” odvětil tiše mladík, jako by se styděl za to co říká.
“Krásné jméno,” usmála se na něj dívka, jejíž původ mu ještě pred nedávnem tolik vadil.
“Vážně?,” podíval se na ni nevěřícně.
“Ano…”
“Všichni tady říkají, že je divné.”
Tuhle větu se dívka rozhodla prostě ignorovat. Jako by jí záleželo na tom co říkají ostatní. Když to neříkají o ní.
“A tak, milý Carpy…” mile se usmála na fareana a prsty přejela odznak lesknoucí se na jeho hrudi. “Víš, ocenila bych tu omluvu. Velmi.” Pořád se snažila hovořit mile. Napůl doufala, že někdo vidí ten herecký výkon. A že se baví tak jako ona.
“Omlouvám se,” řekl tiše farean a ona v duchu slyšela ovace davu, tak se na něj mile zazubila.
“Tak je hodnej,” lehce poplácala fareana po tváři a lehce od něj ustoupila. “A teď utíkej za maminkou,” rozesmála se.
“No… co?!” Fareanův nevěřící výraz byl cennější než všechny peníze.
“Jdi najít Nunku a řekni jí, že Rena k tobě byla VELMI laskavá,” uculila se na něj a obrátila svou pozornost zpět k muži, ze kterého se už před nějakou dobou stal pouhý pozorovatel. Nicméně se jí zdálo, že i tento pozorovatel se dobře bavil jejím malým představením. Oceňovala, že se nezačal smát předtím, než mladík zmizel. A když už zmizel, rozesmáli se oba.

Potom netrvalo dlouho, než projeli bok po boku městskou branou, ona na lamě, on v sedle koně. Nejspíš museli probrat její… speciální lovecké metody.
To fight and conquer in all our battles is not supreme excellence;
supreme excellence consists in breaking the enemy's resistance without fighting.

Uživatelský avatar
Altaj
Journeyman chatter
 
Příspěvky: 394
Registrován: 14.04.2012

Re: střípky ze života Renor'alure od Altaj » pon bře 14, 2016 7:55 pm Příspěvek

Zahalovala ji tma. Ležela na posteli ve svém stanu, zachumlaná do nadýchaných pokrývek a hleděla do temnoty. Svíčky v rohu stanu dohořely už před několika hodinami, zatímco spala. Teď se pomalu blížilo svítání a ona ležela osamocená, nahá ve tmě. Tma ji hladila, obklopovala ji jako mateřské lůno a ona nevnímala všudypřítomný chlad. Teď si nemusela na nic hrát. Nemusela být dokonalá, ani nemusela být hloupá. Nemusela být drzá ani zvědavá. Nemusela pátrat po informacích, které byly třeba i pikantní, ale ji vlastně vůbec nezajímaly. Mohla být sama sebou a mohla být spokojená. Předchozí den byl prostě… skvělý. A zvládla ho lépe než si mohla i představit.

Převalila se na druhý bok a v myšlenkách se vrátila do nedávné doby, když potkala v Luminoru TOHO xarhaaze. Byl odporný, páchnul tak, že by ho i samo peklo vyvrhlo. Proč si musel vybrat tak moc rozpadající se schránku? Tomu nerozuměla. V jejím světě byla půlka moci skryta v tom, jak je vnímána ostatními. On tvrdil, že moc je ve Víře. Víra. Opravdu někdy skutečně věřila? Nebo se jen naučila několik vět, co uspokojovaly jejího otce natolik, že ji bil jen za neschopnost, ale ne nedostatek víry? Nevěděla, nebyla si jistá. Ale to jméno, co starý zachrčel, když se ho na něj ptala, to jméno jí stále znělo v hlavě. Pokud nelhal, jeho Víra mu dala celá staletí. Ne roky, staletí. Možná, že jí by dala i formu, která by ji uspokojila. A celá staletí. Čím více přemýšlela o slovech kněze, tím více její podvědomí křičelo “ANO! To je cesta!”. Tak dlouho už toužila po pomstě. Tak dlouho chtěla odplatu na těch, co ji opustili. A teď k ní měla blízko, stačilo jen… sloužit. Už to slovo v ní vzbuzovalo odpor! SLOUŽIT! Ale přesně to slovo kněz použil. Díval se na ni svým bezedným okem a mluvil o službě. O službě, která povede k odměně, odměně tak sladké že ji už teď bolely zuby když na ni pomyslela. Ach ano, ten kněz ji přivede k víře. A pokud ne on, tak možná ten druhý. Ještě teď si vybavovala pocity co ji naplnily, když ho poprvé uviděla v jeho PRAVÉ podobě. Nevěděla jestli stát s otevřenou pusou a nebo vystřelit šíp. Obojí bylo nevhodné, obojí bylo bláhové. Obojí byly reakce TÉ Renor’alure co zná celý svět. Ó ano, byla rozhodnuta. Začne hledat sama sebe, své kořeny, svou víru…

Každopádně s tím ale začne až ráno, teď se jí ještě nechce z postele. Ne potom, co její myšlenky zabloudily ke zcela jiným vzpomínkám než těm na kněze a démona, ke vzpomínkám na předchozí den, na vůni co se snad pořád vznášela jejím stanem, na stříbrou minci na které padl orel, na ruku co svírala její krk a hru, která byla rozehrána. Začala se hlasitě smát, když si uvědomila jednu věc.

Byla na tahu.
To fight and conquer in all our battles is not supreme excellence;
supreme excellence consists in breaking the enemy's resistance without fighting.

Uživatelský avatar
Altaj
Journeyman chatter
 
Příspěvky: 394
Registrován: 14.04.2012

Re: střípky ze života Renor'alure od Altaj » čtv bře 17, 2016 4:56 pm Příspěvek

Sevřela v ruce hůl a urovnala hedvábnou róbu, co ji zakrývala. Pobaveně se ušklíbla když si představila jak by se zatvářil její otec, kdyby ji teď uviděl. Buď by na ni byl snad poprvé v životě hrdý, nebo by se to z ní pokusil strhat s křikem, že takové rouhání snad ještě neviděl. Rozesmála se nahlas. Její fotr ji totiž neuvidí. Její fotr je totiž MRTEV. Ať už je po Xarhově boku jak v to doufal, nebo ne, rozhodně ji těšilo, že její život už neotravuje. Teď ale byl její čas. Jak to kněz říkal? Najít místo, kde je jeho vůle silnější než jinde? O jednom takovém věděla, o místě kde JI nikdo nebude rušit tak jako by se to stalo v ruinách Darkmooru. Ne, dnes opravdu musela být nerušena. Dnes musela odkrýt své já, co tolik let ukrývala snad i sama před sebou. A ten pentagram na zemi jí s tím pomůže. S chladem jí pomůže malé kouzlo - nebude to příjemné, ale pomůže. A s trochou štěstí zmate i neklidné duše a budou ji považovat za mrtvou…

O několik hodin později…

Asi se opravdu cítila jinak. Ne, že by s někým nebo něčím hovořila, ale připadala si jinak. Někdo by možná řekl že dospěleji, ona si spíše připadala vnímavější k okolí a to nejen k tomu co viděla očima. Jako by si uvědomila některé souvislosti a jako by získala ke zraku, sluchu a podobně ještě jeden smysl. Neuměla to popsat, ani nevěděla jestli je to reálné nebo jen přelud, ale to bylo to co cítila když odcházela z ruin starého města. Pod nohama jí křupal sníh a ona už myslela jen na spánek a na to že si toho tolik potřebuje srovnat v hlavě.
Její plány se ale změnily v okamžiku, kdy se přiblížila k táboru. Nečekala, že tam někoho potká, ale vlastně jí udělalo radost, když HO uviděla sedět u ohně. Čekala další hru, ale nakonec vše bylo trochu jinak. Tentokrát si nehrál.

Následující den...

Když ráno otevřela oči, byl už pryč. Alespoň jí ušetřil práci s tím, aby ho sama vyhazovala. Musela se usmát, když si uvědomila že je to vlastně jen další věc na které se shodli. Vše má své meze a její přívětivost také. Je jedna věc zahřívat se za mrazivých nocí, ale probouzet se vedle někoho, to je věc úplně jiná. Úplně. Musela ale přiznat alespoň sama sobě, že jí jeho společnost vlastně vyhovovala. Stejně jako on na veřejnosti nosila masku, kterou stejně jako on uměla odkládat. Když ho včera nalezla schouleného u ohně a obklopeného alkoholovým oparem, věděla že žádnou masku nemá. Vycítila příležitost a beze zbytku ji využila. Teď zná jeho tajemství, něco co jak tvrdí nesvěřil nikomu až na jednu, ne vlastně teď už dvě osoby. Převalila se na záda a usmála se, spokojena sama se sebou. Nitky se zase začínají splétat a další hra začíná. Jen nevěděla jestli o začátku dalšího kola ví i zbývající hráči, nebo jestli vůbec ví že se hraje.
To fight and conquer in all our battles is not supreme excellence;
supreme excellence consists in breaking the enemy's resistance without fighting.


Zpět na Ozvěny

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník