Pro klidnou duši

Cordath
 
Příspěvky: 6
Registrován: 8.03.2016

Pro klidnou duši od Cordath » stř bře 09, 2016 1:51 pm Příspěvek

Pamatoval si jen jednotlivé obrazy, dávaly mu jistou stopu, kde hledat. Listnaté stromy nebyly opadané ani teď v zimě. Majestátního medvěda nebo medvědici se světle hnědou srstí a tmavými tlapami. Drápy. A pak už jen šedou mlhu provázenou bolestí a nějakými hlasy.

Procházel lesy. Hledal. Podvědomě tušil, že hledá medvědici. V mysli za to poděkoval Gaie.

Usmálo se na něj štěstí. Našel ji asi čtvrtý den. Celý další den ji pak z dálky sledoval.
Nebylo to na první pohled patrné, ale uvědomil si, že ji také zranil. Trochu hůře došlapovala na pravou přední tlapu.
Neměl vztek. Už ne. Přejel si prsty po jizvách na krku. Přesto, že ho poznamenala na zbytek života.

Pamatovala si ho, i když už uteklo mnoho měsíců. Když se přiblížil, hned zaútočila. Byl na to připraven. Stáhl se do bezpečné vzdálenosti a němými rty poprosil bohyni o podporu.

Tentokrát nepřišel tak blízko. Zůstal stát dost daleko, aby ho nevzala jako hrozbu. Medvědice se na něj nedůvěřivě dívala. Ale už nezaútočila. Ani když popošel o kousek blíž. Trpělivost. Dříve mu to nic neříkalo. Teď jí rozuměl, ale nebyla mu zrovna blízká. Přesto čekal.

Už jen pár kroků. Teď to nesmí uspěchat. Posledních pár kroků bylo to nejtěžší.

Zlehka se dotkl zraněné tlapy. Zatrnulo v něm, když medvědice pohnula hlavou, ale jen do něj trčila čenichem. Cítil blízkost Gaii a takovou lásku k bohyni, až se zhmotnila do podoby stínové medvědice. Věděl, že její jméno je Karia a bude jej nadále provázet.

Cordath
 
Příspěvky: 6
Registrován: 8.03.2016

Re: Pro klidnou duši od Cordath » čtv čer 16, 2016 2:03 pm Příspěvek

Trápila ho žízeň. Ve zbroji mu bylo horko, ale sundat si ji rozhodně nebylo moudré. Láva žhnula, ale nebezpečí číhalo za každým rohem. Dokonce i nekonečný sníh by teď viděl radši.
Jazyk se mu lepil na patro. Luk už sotva vlekl natož z něj vystřelit. Zamával na společníky, ale nikdo se neotočil. Šli dál a nevšímali si, jestli jde za nimi. Kdyby jen mohl promluvit.
Bezmocně sklopil hlavu a vlekl se za nimi.

O několik dnů později:
Došel znova na To místo, kde mu setkání s medvědicí změnilo život. Nechal koně volně pást a sám se posadil pod jabloň, zkřížil nohy a zavolal Kariu. Miloval ji. Jak by nemohl, když mu ji seslala Matka? Ale hlas mu chyběl. Už je to skoro dva roky, co nepromluvil. Smutně se díval na medvědice.

"Matka si tvůj hlas pamatuje a ráda by ho znova slyšela." Mohla mít stříbrovlasá fareanka pravdu? Myslí mu probíhala její slova: "Nelze spravit, co není rozbité." Znova zkusil promluvit, ale znělo to jen jako hlasitější výdech.
Listy šustily v mírném větřiku. Karia na něj vědoucně hleděla. Bude věřit Matce. Usmál se a s mnohem lepším pocitem se zvedl na nohy.
"Aaa..ch...o," nebylo to hlasitější výdech, ale dalo mu to novou naději.

Cordath
 
Příspěvky: 6
Registrován: 8.03.2016

Re: Pro klidnou duši od Cordath » pon pro 12, 2016 4:23 pm Příspěvek

Mladý farean poklekl u mladého stromu, který pomáhal sázet a posadil se na paty. Když zaklonil hlavu, viděl, jak si vítr hraje s lístky. Přišel požádat bohyni o pomoc. Mohl i jinde, ale tady se i přes klepání kladiva z nedaleké kovárny cítil podivně poklidně. Bouchání kladiva mělo něco společného s jeho snem. Byla to tahle kovárna? Měl přijít sem? Proč nemohl spát? Matka by mu jistě nesesílala takové sny, které mu nedovolí si odpočinout a přemýšlet nad nimi. A ještě ho bolí hlava, dostal do ní opravdu tvrdou ránu navíc ke vší té únavě.
"Potřebuji si jen odpočinout, prosím."
Nechal koně popásat nedaleko, stočil se do klubíčka, hlavu v dlaních a zavřel oči.

Cordath
 
Příspěvky: 6
Registrován: 8.03.2016

Velká trápení malého fareana od Cordath » úte úno 21, 2017 1:33 am Příspěvek

Dostal se někam, kam neměl. Byl to jen nevinný žertík a zvědavost. To je tak, když jeden poslouchá, kde nemá. Teď musel přemýšlet.
Posadil se na spadlý kmen u vyhaslého ohniště. Přírodu kolem nic nerušilo, jak ostatně bylo u fareanů zvykem. Nevšímal si jí a ona si na oplátku nevšímala jeho.
Vynořil se z myšlenek teprve, až zjistil, že není sám.
Spoléhal se na vedení moudrého, starého fareana, který se tam objevil, stejně jistě, jako na to, že slunce ráno vyjde. Ten ho však překvapil, jako by jeden den slunce prostě nevyšlo.
Byl v očích stařešiny jen dítětem, které je třeba chránit před pravdou? I on už měl na rukou krev. Bylo to už pár let, co překročil práh dospělosti. Alespoň ten, pro lidskou rasu.
Pokusil se tedy najít druhého, něco málo mladšího fareana, ale ani ten mu nepomohl, což ho nepřekvapilo ani v nejmenším. Měl ostatně, jako vždy, na práci něco důležitějšího, než pohou odpověď na nepoloženou otázku.
Vyzvedl tedy koně a nechal se jím unášet jen tak, bez cíle krajinou. Už nepotřeboval přemýšlet, co slyšel, potřeboval zjistit, co s tím udělá. Spoléhat na to, že to vymyslí někdo za něj tentokrát nešlo.
Nakonec zjistil, že jede známou a stěží rozeznatelnou cestou do Nelye. Tady se všechny aktuální problémy zdály tak vzdálené a nedůležité, že by skoro zapomněl, proč tam přijel. Skoro. Na místě, kde rostl strom mladší než on sám, kde se ve dne ozývalo klepání kladiv do kovadliny a kde cítil největší klid, pronesl krátkou modlitbu k Gaie a brzy vyčerpáním usnul.


Zpět na Ozvěny

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků

cron