Rosa ji příjemně chladila pod nohama, jak bosá procházela trávou. Jako by kráčela v po kotníky vysokém hebkém koberci. Kolik dní, týdnů už nepromluvila ani jediné slovo a přesto netrpěla tichem? Pod koruny stromů proniklo několik paprsků ranního slunce a k ní přiletělo několik švitořících ptáčků. Jen k nim vztáhla ruce a jeden z nich jí přistál na prstu, jen aby si ji s nakloněnou hlavičkou prohlédl a zase vyletěl do vzduchu ke svým druhům. Fareanka došla mezitím na mýtinu, kde se volně pásl hnědý kůň. Jen zastřihal ušima a ani nezvedl hlavu od země, když se dívka přiblížila. Lehla si do trávy nedaleko od něj a poprvé za celý svůj život přemýšlela o tom, zda její kroky skutečně vede Matka. Zda její rozhodnutí nenechat se zavřít, nepodniknout z jejího pohledu zbytečný obřad a místo toho kráčet zemí, zda její samota nebyla jen její vlastní sobecké rozhodnutí.
Potom uslyšela znovu ten pláč. Věděla, že zároveň je i není skutečný. Málokdo ho mohl slyšet a mnozí co ho slyšeli dělali, že neexistuje. Země plakala. Dnes nenaříkala hlasitě, spíš tiše a usedavě. Jako by nebyla zraněna, ale spíš jako by na její bedra někdo naložil příliš velkou váhu. Váhu, která kroutí její páteř a pomalu ale jistě změní i její tvář. Najednou věděla, že to rozhodnutí nebylo sobecké. Zvedla se do sedu a chvíli zlehka hladila konečky stébel, než vstala a drobným gestem přivolala opodál odpočívajícího koně. Přišel k ní pomaleji než obvykle, jako by váhal. Přesto ji však přivítal na svém hřbetě a zlehka vyrazil na východ, směrem kterým se fareanka teď musela vydat.
