Varování

[Alex]

Byl jsem unavený. Nevím, jak dlouho jsem se trmácel tmavými chodbami. Naštěstí magie pomohla mým očím proniknout tmou. Louč by již dávno dohořela. Nakonec jsem ho našel. Kdysi jistě majestátní zvíře. Teď už jen zkrvavená hromádka chlupů u stěny jeskyně.
„Možná si zachránil spoustu lidí,“ pověděl jsem se zamračeným výrazem do ticha.
Když jsem procházel kolem stráží, nedívaly se na mě přívětivě. Nedivím se jim. Byl jsem špinavý, se zacuchanými vlasy, odřeným loktem, dírou na košili a naraženým kolenem na levé straně, takže jsem trochu pokulhával. Jakmile jsem si odpočinul, bylo lehké to skrýt. Ale neodbíhejme. Došel jsem k budově velitele. Normálně ji zakrývá jen závěs. Stačí zaklepat a vejít když je velitel přítomen. Tentokrát tam stála stráž.
„ Kam si myslíš, že jdeš?“ zahradil mi cestu.
„K Sarifovi,“ odpověděl jsem unaveně.
„Nechce být rušen,“ on na mě.
Neměl jsem už sílu se s ním hádat. Když jsem se ho zeptal, jestli by mu donesl dopis, sice s váháním, ale nakonec souhlasil. Vložil jsem na dopis magickou pečeť, poznám, jak bude otevřen.
V té chvíli jsem však netoužil po ničem víc, než po spánku.



Sarife,
místní doly jsou poměrně rozlehlé. Poslední dobou v nich trávím poměrně dost času. Když jsem včera odpočíval v jedné z chodeb u skalní stěny, zaslechl jsem vlčí vytí. Znělo, jako by zvíře bylo zraněné, zoufalé.
Celé následující den jsem procházel jeskyně pod pohořím. Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale nakonec jsem našel mrtvého vlka. Udivuje mě, že dolezl tak daleko. Nicméně stěna nebude příliš silná.
Skála z venku vypadá pevná, nedobytná. Sice nejsem stratég, ale zdá se mi, že kdyby se z té strany někdo prokopal a napadl místní základnu, posloužila by jako stěny vězení. Přístupová cesta se sice zdá skvělá k obraně, ale platilo by to i pro útočníky. Mohla by to být příležitost zlikvidovat všechno a všechny.
Přítel A.V.

[Alex]

Byla to cesta jako každá jiná. Vyslovil jsem slova a už jsem chtěl popohnat lamu, ale zůstal jsem na místě, kde jsem byl. Znepokojilo mě to. Nic mě nevyrušilo, ne dost na to, abych nechal kouzlo odejít. Zkusil jsem to tedy znova. Zavřel jsem oči a vytěsnil všechny zvuky z okolí, než jsem vyslovil slova, která mě měla přenést na místo. Když jsem oči otevřel, stále jsem viděl šeď města. Něco nebylo správně.

Vydal jsem se tedy tou delší cestou, po svých. Teda přesněji, pobídl jsem lamku. I když mě kousne, kdykoliv má příležitost, její rychlé nohy mě vždycky zanesou, kam potřebuji. Tentokrát na místo krystalu, kde jsem se měl ocitnout prve.
Byl jsem ještě dost daleko, abych něco viděl, a už jsem ucítil jemné mravenčení magie. Musela být dost silná, když jsem ji ucítil z takové dálky a když jsem dojel blíž, vstaly mi všechny chlupy na těle.

Krystal svítil oranžově a u něj stály čtyři postavy v červených pláštích a šedých špičatých kloboucích a zaříkávaly. Po těle mi naskákal ledový pot a nezbavil jsem se ho ještě celou další hodinu. Nikdy bych nahlas nepřiznal, že jsem si netroufal přerušit je při práci. Takové množství magie. Bylo to svým způsobem úžasné. A úplně logicky, byli čtyři a já sám.