Byl jsem unavený. Nevím, jak dlouho jsem se trmácel tmavými chodbami. Naštěstí magie pomohla mým očím proniknout tmou. Louč by již dávno dohořela. Nakonec jsem ho našel. Kdysi jistě majestátní zvíře. Teď už jen zkrvavená hromádka chlupů u stěny jeskyně.
„Možná si zachránil spoustu lidí,“ pověděl jsem se zamračeným výrazem do ticha.
Když jsem procházel kolem stráží, nedívaly se na mě přívětivě. Nedivím se jim. Byl jsem špinavý, se zacuchanými vlasy, odřeným loktem, dírou na košili a naraženým kolenem na levé straně, takže jsem trochu pokulhával. Jakmile jsem si odpočinul, bylo lehké to skrýt. Ale neodbíhejme. Došel jsem k budově velitele. Normálně ji zakrývá jen závěs. Stačí zaklepat a vejít když je velitel přítomen. Tentokrát tam stála stráž.
„ Kam si myslíš, že jdeš?“ zahradil mi cestu.
„K Sarifovi,“ odpověděl jsem unaveně.
„Nechce být rušen,“ on na mě.
Neměl jsem už sílu se s ním hádat. Když jsem se ho zeptal, jestli by mu donesl dopis, sice s váháním, ale nakonec souhlasil. Vložil jsem na dopis magickou pečeť, poznám, jak bude otevřen.
V té chvíli jsem však netoužil po ničem víc, než po spánku.
Sarife,
místní doly jsou poměrně rozlehlé. Poslední dobou v nich trávím poměrně dost času. Když jsem včera odpočíval v jedné z chodeb u skalní stěny, zaslechl jsem vlčí vytí. Znělo, jako by zvíře bylo zraněné, zoufalé.
Celé následující den jsem procházel jeskyně pod pohořím. Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale nakonec jsem našel mrtvého vlka. Udivuje mě, že dolezl tak daleko. Nicméně stěna nebude příliš silná.
Skála z venku vypadá pevná, nedobytná. Sice nejsem stratég, ale zdá se mi, že kdyby se z té strany někdo prokopal a napadl místní základnu, posloužila by jako stěny vězení. Přístupová cesta se sice zdá skvělá k obraně, ale platilo by to i pro útočníky. Mohla by to být příležitost zlikvidovat všechno a všechny.
Přítel A.V.