Ashel z rodu Pak

Nhuwaen
Novice chatter
 
Příspěvky: 173
Registrován: 15.01.2012

Ashel z rodu Pak od Nhuwaen » sob srp 13, 2016 5:05 pm Příspěvek

Kapitola I: Můj rod

Vždy jsem se honosil jménem svého rodu, a jistě právem. Jeho historie sahá velmi hluboko do propadlišť času, za hranice tohoto světa. Je starší než místa, ve kterých nyní žijeme. Je starší než války, s kterými zmizela z povrchu místa ta, co skýtala život předchozí. Před více než sto lety stanuli moji předkové u toorských břehů tváří v tvář prvním arapalským šikům. Byli svědky výstavby prvních gheerských zdí. Patřili k nejmajetnějším a nejuznávanějším rodinám v Darkmooru v dobách slávy nového impéria. Prošli Arghanem. Oklamali zkázu i smrt.

Byla to ochranná ruka Xarhova, která je přivedla skrz velký portál. Roku 936 jeden svět zemřel, ale některým vybraným bylo dáno se od něj odloučit, a pokračovat. A moje rodina k nim patřila. Slávu nesou jako obrovský roh na svých ramenou ti nejušlechtilejší, aby ho rozezněli a jeho mohutný tón se tříštil o davy. Na davy Xarh nedbá, jen malá část obyvatel Britannie dostala druhou šanci. Ale co je Britannie v myslích těch, kteří dnes stále bdí. Tak jako Spasitel. Její velikost je její sláva. Můj rod tehdy přežil, aby hrdý odkaz pokračoval, a aby uchoval víc než pouhou vůli žít dál.

Přežil, a nemohlo tomu být jinak, Xarh nad ním bděl a ihned po příjezdu do Arghanu začal znovu pozvolna nabývat na svém postavení, na svojí moci. Navzdory chaosu. Tolik se však od té doby stačilo udát, tolik... Tento svět nezná klidu. S každým slunečným dnem přišly v tom dalším deště. S každým dnem míru nás v tom příštím stíhala krutá válka. Mnohokrát jsme museli opustit svůj domov. Hledat nový. Mnohokrát bylo třeba vytrvat a neztratit naději. Přes to všechno jsem se v minulosti ale vždy honosil jménem svého rodu. Nikdy neztratil svůj cíl ze zřetele. Stoupal výš.

Byl to otec mého otce, můj otec, a poté byl ten úkol na mně. Prolnula mě noc. Spasitel vedl moje kroky. Jeho vůle byla mojí cestou, má magie byla jeho mocí, jeho darem. Tak to dozajista mělo být. Po generace se Xarhovo učení dědilo, po léta nás provázelo temnotou. Dopomáhalo mé rodině prosazovat jeho zájmy, a stát v jeho slávě. Co se změnilo? Ctil jsem svého otce, své jméno a ctil jsem nadevše boha, který dobrořečil mé zrození. Ctil jsem tradici a svůj život zasvětil jeho umění. Ale smíření se mi nedostává.


Kapitola II: Můj otec

Celý svůj život jsem studoval magii. A vězte, že to je dnes už velmi dlouhá doba. Ale ne tak jako můj děd, Nostromo Pak. Tak jako on toho mého, i jeho v umění Spasitele vyučoval jeho otec. A zřejmě velmi dobře, stal se z něj jeden z nejobávanějších poslů víry v době před válkou. Existuje vědění, které má zkrátka příliš vysokou cenu na to, aby opustilo svůj úkryt. Znalost, která se nesmí zaprodat. Takovým úkrytem byla tradice mé rodiny, od nepaměti. Já jsem to štěstí tak docela neměl. Svého otce si pamatuji jen z dětství. Příliš brzy na to, abych zvládl skutečně porozumět hlasu temnoty, zemřel. Byl zabit.

Bylo to právě v období prvních útoků Arapalu. V té době ještě páni krkavců nebyli žádnými pány. Byli to vetřelci, nic víc. Cizí příchozí v zemi, do které nepatřili, kde je nikdo neuvítal. Naopak. Toor stál pevně jako obr, který nenechá projít, v cestě jejich dobývání. Žilo se ve svobodném světě, byl to přirozený vzdor, vůle nastolit zasloužený pořádek, ale nebyl to strach. Mnozí dnes řeknou, že to byla první chyba. A jak jsem se trpce přesvědčil, i hrozivý obr ve své plné síle může utrpět šrámy.

Můj otec obchodoval s magickými krystaly. Krystaly, runami, knihami i listy, docela se vším, co skrývalo energii. V čem byla uchována třeba jen stopa magie. A vlastně neobchodoval. Většina těch, s kterými se na svých cestách setkal, jej za obchodníka považovala. Nerozporoval to. Ale on nikdy nic neprodával, neměl v úmyslu si nic vydělat. Vykupoval a střádal, sbíral a hromadil. Jak říkával, to teprve doopravdy bohatl. Naše rodina už tou dobou měla výborné postavení, peněz, s ohledem na to, jak těžká byla stále pro národy z Arghanu doba, neobyčejně mnoho. Ale musíte pochopit, že můj otec nikdy neviděl hodnotu v penězích. Znamenaly pro něj příliš málo. Nebyl tak vychován. Peníze byly prostředkem, ale opravdová hodnota, jak mu vštípil můj děd, leží až za hranicí našeho krátkého vidění. Peníze lze získat, a lze zase ztratit. Ale síla magie, jenž je prolnut život jednoho a jenž je mu tak Spasitelem navždy přislíbena, je věčná. Je to síla, kterou v tomto životě získá, a bude jí vládnout i po něm. Tak alespoň můj otec vysvětloval to vší haraburdí, co častokrát přivážel ze svých cest.

Jako dítě jsem tomu nerozumněl. A ani to, že bych snad prozřel později, nemohu tvrdit. Mnohé z obrazů, které jsem po celý život viděl před sebou, mi pouze unikaly. Jsem dnes už ve věku vyšším, než jakého se dožil můj otec. Zřejmě i děd. Ale tehdy jsem byl pouhý chlapec. Neznal jsem útrapy. Doba byla klidná. Jistě, daleko za hranicemi měst stále bezcílně bloumaly houfy nemrtvých. Neznalí svého cíle, neznalí světa okolo. Nejspíše zcela neschopní uvědomovat si své bytí a z netečnosti probouzeni jediným podnětem, živým masem, pachem krve. Já však, naproti tomu, jsem byl hrůz zcela ušetřen. Nebezpečí divočina představovala vždy, i před jejich příchodem, to jsem také věděl. Na mě však žádná nedosáhla. Narodil jsem se za zdmi, v bezpečí. Tak jsem žil a v tomto bezpečí bezstarostně užíval jeden ze svých brzkých dní.

Můj otec byl tou dobou právě na cestách. Toor nebyl jen mocnost vojenská, obchod zde vzkvétal. Otec to dobře věděl a nebylo to zdaleka poprvé, co tam zavítal. Objevil tam mnoho cenných kusů, ze své sbírky. Po této cestě jsem ho však už nepřivítal. Neviděl jsem další z pokladů, který se měl připojit k bohatství mé rodiny. Otec toho dne zahynul. Jeho smrt se stala šrámem na patě obra, který pak ještě dlouhých šestašedesát let bojoval, než padl.

A tak nezbyl nikdo, kdo by mě dál v učení Xarhově, v zákoutích magie, provázel. Válka se pro nás navíc, jako ostatně pro nikoho ze spojenců, nevyvíjela dobře. Zenithianské pohoří leží sice téměř na opačném konci světa, Therora jako poslední ucítila tíhu arapalských vojenských bot. Pravda. Ale boje začaly příliš prudce, nepřítel udeřil plnou silou. Takřka od samotného začátku odjížděli všichni bojeschopní na východ. Někdo bojovat za správnou věc, někdo pomoci svým blízkým, kterým hrozilo nebezpečí. Někdo pomstít ty, kterým už pomoci nebylo. A situace se vyhrocovala. Brzy neodcházeli jen dobrovolníci, bylo zapotřebí stále více posil, odjížděli všichni místní, odvážely se zásoby, zbroje a zbraně, materiál, jídlo. Válka se doplazila sípavě až na náš práh. Netrvalo dlouho a museli jsme odejít. A tak jsem se nestal ani dědicem domů a pozemků, otcových pokladů, ani dědicem jeho schopností a magie. Zůstal jsem dědicem jména, ktére, zahynul-li bych, zahynulo by se mnou.


Kapitola III: Můj děd

Otce svého otce jsem nikdy nepoznal, ale podle vyprávění mých rodičů, i mnohých dalších, to byl velký muž. Stanul tváří v tvář démonům. Dlouhá desetiletí sloužil z pověření vlády jako jeden z mistrů učení xarhaazské magie. Bděl nad jejím užíváním, spolu s dalšími prozkoumával, objevoval a uchovával znalosti. Naslouchal hlasu Spasitele. A činil tak zodpovědně. Svůj úděl považoval za své poslání, a za velkou čest. To ještě ve starém světě a v dobách řádu.

Když už se jeho služba chýlila ke konci - nepamatuju si ta vyprávění přesně, byl jsem ještě dítě, lehával jsem na kraji terasy našeho domu v Darkmooru, jen tak na zemi, nahříval jsem si záda o rozpálený pískovec, sledoval v dálce ruch na náměstí a pohupoval si bosou nohou svěšenou přes okraj, a moje matka mi vyprávěla - jeho služba téměř končila a myslím, že už se mu muselo blížit na dobrých sto let. Stalo se něco neočekávaného. Svět, ač si to zatím nikdo neuvědomoval, začal hynout. Bytosti, které si pro něj přišly, nedokázal nikdo zastavit. V té válce i můj rod tehdy prohrál. Ve válce s démony.

Jako jeden z nejpovolanějších, zachoval se můj děd jediným způsobem, který mu jeho čest dovolovala, neopustil své místo. Znovu, ještě jednou, přiřkl své síly a své schopnosti nejvyšší radě a spolu s dalšími se začal zabývat záhadou, jak bestie zastavit. Nikdo o nich však nic nevěděl. Nikdo neznal důvod, proč přišly, a proč právě teď. Xarhaazská magie byla mocná. Dovedla démonův hravě čelit. Dovedla je zabít, spalovat je po tuctech. Ale přicházeli stále další a další, a to zastavit nedovedla. Alespoň zatím.

Nepochybovali ovšem o sobě. Skupina povolaných, mezi kterými seděl i Nostromo Pak, se usnesla, že nelze čekat, nelze nepřítele pouze odrážet. Je nezbytné proniknout mu do týlu a spoznat, co jej žene vpřed. Poté jej lze zastavit. Poslat zpět tam, odkud přišel. Sám krátce na to shromáždil několik svých učedníků, mužů magie, a také dva nejlepší válečníky, kteří se ve městě nacházeli. A vydali se na cestu.

Nic z toho, co se odehrálo pak, již nelze nikdy prokázat. Vzešlo to z vyprávění jediného muže. Jediného, který přežil. Zval se Soqhuo, byl to jeden ze dvou rytířů doprovázejících výpravu. Jeho talent byl znám z mnoha bitev i turnajů, za říše sloužil jeden rok jako osobní strážce darkmoorského konzula, poté, až do svých posledních dní, působil na základě své vojenské minulosti v hodnosti generála, pověřený dohledem nad všemi operacemi armády za hranicí Nekahary. Byl to uznávaný a ctihodný muž. Přinejmenším tedy do svého odjezdu. Poté, co se vrátil, nebyl už tím samým. Nepoznával tváře, nepoznával místa, v odrazu nepoznával ani sám sebe. Lze tak jen doufat, že to, co ve stavu, ve kterém se navrátil, vypověděl, byla pravda.

Podle jeho slov šla cesta překvapivě hladce, skupině se dařilo obratně vyhýbat hordám stvůr proudících proti nim. Pokračovala téměř beze střetů a nepozorovaně. Jednoho dne, podle toho, co odhadovali, nedaleko před cílem, se však začalo dít cosi neočekávaného. Den se najednou setměl, chod světa jakoby se zpomalil. Vítr se zvedl a brzy byl tak silný, že nešlo pokračovat v cestě. Koně vyděšeně přešlapovali a zanedlouho už nedokázali udržet rovnováhu. Nebylo vidět na krok, výstroj i jezdci padali, v horším případě byli unášení nezměrnou silou vichřice a nedalo se říci, co se děje… A když tma začala řídnout, obstoupily je bytosti, které zračily prý samo peklo.

Skupina padla do zajetí. Zvěrstva, která se jim pak děla, nebyla nic ve srovnání se smrtí. Někteří jí vzývali, někteří se dokonce ve chvílích příležitosti sami pokoušeli ukončit svůj život, než aby dál čelili mučení a trýznění, než aby se stali dalším obětováním krvavé magie a platidlem zla. Můj děd a velitel Soqhuo měli však být výjimkou, neměli být obětováni. Byli to velmi vysoce postavení muži. To jejich znalosti měly posloužit nepříteli. Pomocí zaklínadel a teroru se je snažili démoni podmanit. Přivést na svou stranu války. Využít proti jejich vlastním řadám.

Generál vypověděl: “... udělal to rozhodnutí za nás oba.” “Jaké rozhodnutí, co se stalo dál,” ptali se. Trvalo ještě dlouho, než poskládali střípky dohromady a porozumněli. Stalo se toto. Ve chvíli, kdy si můj děd už uvědomoval nevyhnutelný konec sebe i svých druhů, učinil volbu, kterou by nikdy nikdo jména mého rodu nepovažoval za myslitelnou. Raději, než by riskoval, že síla magie, že moc Spasitele, která do něj byla vložena a kterou celý život uchovával v bezpečí, by mohla být propůjčena nepříteli, zřekl se jí. Zapřel celé své dosavadní bytí a zřekl se i Xarha a jeho vůle. Snad nevěřil v to, že jeho ochránce připustil takový osud a pohltil ho hněv, snad z beznaděje té situace, snad i z pohnutek rozumu. Kdo může říci. Udělal to však, zřekl se svého životního učení a všeho, co znal. Pronesl svou poslední formuli a z mysli jednoho z největších mágů té doby učinil mysl prostou všeho vědění. A totéž zaklínadlo provedlo i s myslí Soqhuovou. Taktická výhoda, kterou legie démonů mohly získat, se proměnila v prach. Ani jeden z mužů už pro ně nadále neměl žádné hodnoty. Stali se z nich jen dva omšelé projevy života zdejšího světa, které stejně jako všechny ostatní, čekala jistá zhouba.

Generál byl poté navrácen zpět na xarhaazské území, nalezen v poušti. Jako posel nesoucí zprávu, že nemá smysl hledat naději, jako předzvěst toho, co čeká všechny další. A to, jak skončil můj děd, se už ani on nikdy nedozvěděl. Předpokládalo se od té chvíle, že je, spolu s ostatními, mrtvý.


Kapitola IV: Můj konec

Můj život se nikdy nestal velkým příběhem, nebylo v něm ani bohatství, ani sláva. Narodil jsem se do honosné rodiny a své ranné dětství trávil v přepychu a radosti. Cesta, která mi tehdy byla předurčena, však započala, a jak jsem příliš pozdě a trpce zjistil, tehdy stačila i skončit.

Mé blahé chvíle rychle pominuly. Sotva jsem vykračoval vstříc dospělosti a už jsem se musel potýkat s důležitějšími věcmi. Arapalskou válkou. Téměř celou první polovinu svého života jsem pak žil ve strádání, ve strachu, a na útěku. Putoval jsem. Kamkoli se dalo, kde se zrovna blýsklo zdání bezpečí. Byl jsem sám. Zprvu ne, netrvalo to však dlouho. Kdo nedokázal jen jednou běžet dost rychle, toho smrt dostihla… Velkou část svého života jsem proto nedělal nic jiného, než před ní utíkal.

Pak boje najednou skončily. Nejprve to byl Gheer, který ještě včera jakoby byl nezdolný, a dnes je sídlem nepřítele, ozdoben rudými praporci. Nikdo takový vývoj nečekal. Osud si bez ostychu vykročil, kam se mu zachtělo. A pak už nebylo cesty k míru ani v očích těch nejdůvěřivějších. Bojová linie se posunula až k samotným koutům světa. Zbyl jen poslední vzdor. Co se stalo v Merhabě, tomu přesně odpovídá. Já jsem se tou dobou nacházel už dávno mimo známé území, za horami, v lesích na severu. Moje tělo bylo z každodenního zápolení s divočinou vyčerpané, má duše v té době spala. Nešlo dělat nic lepšího, než přežívat a čekat. Arapal převzal kontrolu nad veškerým územím, a já jsem zůstal najednou stát. Z ničeho nic. Co má jeden v takovou chvíli udělat, kde je jeho místo? Mnozí dost dobře nevěděli, ani já ne. Upnul jsem se k tomu, co mi přes všechny ty přetrpěné roky ještě zbylo. Mé jméno, odkaz mého rodu.

Nyní jsem už prozřel, ale nebylo tomu tak vždycky, naopak. Příliš dlouhých let jsem žil v iluzi. Příliš dlouho jsem ve svém životě věřil, že svou cestu už dávno znám. Jako letitý dospělý muž jsem se rozhodl pokračovat ve svém studiu, a stal jsem se učedníkem místního mága v Luminoru. Věřil jsem totiž, že temnota mě už od narození provází stejně jako mé předky, že v mých žilách proudí Xarhova síla, a že můj vzestup proto bude vznešený a velkolepý. Tak dlouho… Nebylo tomu tak nikdy. Celý svůj život jsem magii věnoval, celý ten čas jsem uctíval svého boha. A nikdy jsem neuslyšel jeho hlas. Nikdy jsem se nestal lepším, než leckterý lidský chlapec, kterých tu studovalo na tucet. Byla to hanba.

A jak jsem pomalu stárl, vyhlídky na změnu byly horší a horší. Má paměť řídla, má mysl už nebyla dost ostrá. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než najít si řemeslo. A tak jsem začal obchodovat s rudou. Potupně jsem pracoval v dole a vozil kovy a kamení. Dnes je to můj jediný zdroj obživy. Nic jiného už nemám. Kdyby mě viděla má rodina, styděla by se za mě. Nejspíš by se mě zřekla. A jistě právem.

Zpět na Ozvěny

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník