Stránka 1 z 1

Jak zemřel Ashel, a přišla zhouba

PříspěvekNapsal: sob srp 13, 2016 5:05 pm
od Nhuwaen
Kapitola I: Můj rod

Vždy jsem se honosil jménem svého rodu, a jistě právem. Jeho historie sahá velmi hluboko do propadlišť času, za hranice tohoto světa. Je starší než místa, ve kterých nyní žijeme. Je starší než války, s kterými zmizela z povrchu místa ta, co skýtala život předchozí. Před více než sto lety stanuli moji předkové u toorských břehů tváří v tvář prvním arapalským šikům. Byli svědky výstavby prvních gheerských zdí. Patřili k nejmajetnějším a nejuznávanějším rodinám v Darkmooru v dobách slávy nového impéria. Prošli Arghanem. Oklamali zkázu i smrt.

Byla to ochranná ruka Xarhova, která je přivedla skrz velký portál. Roku 936 jeden svět zemřel, ale některým vybraným bylo dáno se od něj odloučit, a pokračovat. A moje rodina k nim patřila. Slávu nesou jako obrovský roh na svých ramenou ti nejušlechtilejší, aby ho rozezněli a jeho mohutný tón se tříštil o davy. Na davy Xarh nedbá, jen malá část obyvatel Britannie dostala druhou šanci. Ale co je Britannie v myslích těch, kteří dnes stále bdí. Tak jako Spasitel. Její velikost je její sláva. Můj rod tehdy přežil, aby hrdý odkaz pokračoval, a aby uchoval víc než pouhou vůli žít dál.

Přežil, a nemohlo tomu být jinak, Xarh nad ním bděl a ihned po příjezdu do Arghanu začal znovu pozvolna nabývat na svém postavení, na svojí moci. Navzdory chaosu. Tolik se však od té doby stačilo udát, tolik... Tento svět nezná klidu. S každým slunečným dnem přišly v tom dalším deště. S každým dnem míru nás v tom příštím stíhala krutá válka. Mnohokrát jsme museli opustit svůj domov. Hledat nový. Mnohokrát bylo třeba vytrvat a neztratit naději. Přes to všechno jsem se v minulosti ale vždy honosil jménem svého rodu. Nikdy neztratil svůj cíl ze zřetele. Stoupal výš.

Byl to otec mého otce, můj otec, a poté byl ten úkol na mně. Prolnula mě noc. Spasitel vedl moje kroky. Jeho vůle byla mojí cestou, má magie byla jeho mocí, jeho darem. Tak to dozajista mělo být. Po generace se Xarhovo učení dědilo, po léta nás provázelo temnotou. Dopomáhalo mé rodině prosazovat jeho zájmy, a stát v jeho slávě. Co se změnilo? Ctil jsem svého otce, své jméno a ctil jsem nadevše boha, který dobrořečil mé zrození. Ctil jsem tradici a svůj život zasvětil jeho umění. Ale smíření se mi nedostává.


Kapitola II: Můj otec

Celý svůj život jsem studoval magii. A vězte, že to je dnes už velmi dlouhá doba. Ale ne tak jako můj děd, Nostromo Pak. Tak jako on toho mého, i jeho v umění Spasitele vyučoval jeho otec. A zřejmě velmi dobře, stal se z něj jeden z nejobávanějších poslů víry v době před válkou. Existuje vědění, které má zkrátka příliš vysokou cenu na to, aby opustilo svůj úkryt. Znalost, která se nesmí zaprodat. Takovým úkrytem byla tradice mé rodiny, od nepaměti. Já jsem to štěstí tak docela neměl. Svého otce si pamatuji jen z dětství. Příliš brzy na to, abych zvládl skutečně porozumět hlasu temnoty, zemřel. Byl zabit.

Bylo to právě v období prvních útoků Arapalu. V té době ještě páni krkavců nebyli žádnými pány. Byli to vetřelci, nic víc. Cizí příchozí v zemi, do které nepatřili, kde je nikdo neuvítal. Naopak. Toor stál pevně jako obr, který nenechá projít, v cestě jejich dobývání. Žilo se ve svobodném světě, byl to přirozený vzdor, vůle nastolit zasloužený pořádek, ale nebyl to strach. Mnozí dnes řeknou, že to byla první chyba. A jak jsem se trpce přesvědčil, i hrozivý obr ve své plné síle může utrpět šrámy.

Můj otec obchodoval s magickými krystaly. Krystaly, runami, knihami i listy, docela se vším, co skrývalo energii. V čem byla uchována třeba jen stopa magie. A vlastně neobchodoval. Většina těch, s kterými se na svých cestách setkal, jej za obchodníka považovala. Nerozporoval to. Ale on nikdy nic neprodával, neměl v úmyslu si nic vydělat. Vykupoval a střádal, sbíral a hromadil. Jak říkával, to teprve doopravdy bohatl. Naše rodina už tou dobou měla výborné postavení, peněz, s ohledem na to, jak těžká byla stále pro národy z Arghanu doba, neobyčejně mnoho. Ale musíte pochopit, že můj otec nikdy neviděl hodnotu v penězích. Znamenaly pro něj příliš málo. Nebyl tak vychován. Peníze byly prostředkem, ale opravdová hodnota, jak mu vštípil můj děd, leží až za hranicí našeho krátkého vidění. Peníze lze získat, a lze zase ztratit. Ale síla magie, jenž je prolnut život jednoho a jenž je mu tak Spasitelem navždy přislíbena, je věčná. Je to síla, kterou v tomto životě získá, a bude jí vládnout i po něm. Tak alespoň můj otec vysvětloval to vší haraburdí, co častokrát přivážel ze svých cest.

Jako dítě jsem tomu nerozumněl. A ani to, že bych snad prozřel později, nemohu tvrdit. Mnohé z obrazů, které jsem po celý život viděl před sebou, mi pouze unikaly. Jsem dnes už ve věku vyšším, než jakého se dožil můj otec. Zřejmě i děd. Ale tehdy jsem byl pouhý chlapec. Neznal jsem útrapy. Doba byla klidná. Jistě, daleko za hranicemi měst stále bezcílně bloumaly houfy nemrtvých. Neznalí svého cíle, neznalí světa okolo. Nejspíše zcela neschopní uvědomovat si své bytí a z netečnosti probouzeni jediným podnětem, živým masem, pachem krve. Já však, naproti tomu, jsem byl hrůz zcela ušetřen. Nebezpečí divočina představovala vždy, i před jejich příchodem, to jsem také věděl. Na mě však žádná nedosáhla. Narodil jsem se za zdmi, v bezpečí. Tak jsem žil a v tomto bezpečí bezstarostně užíval jeden ze svých brzkých dní.

Můj otec byl tou dobou právě na cestách. Toor nebyl jen mocnost vojenská, obchod zde vzkvétal. Otec to dobře věděl a nebylo to zdaleka poprvé, co tam zavítal. Objevil tam mnoho cenných kusů, ze své sbírky. Po této cestě jsem ho však už nepřivítal. Neviděl jsem další z pokladů, který se měl připojit k bohatství mé rodiny. Otec toho dne zahynul. Jeho smrt se stala šrámem na patě obra, který pak ještě dlouhých šestašedesát let bojoval, než padl.

A tak nezbyl nikdo, kdo by mě dál v učení Xarhově, v zákoutích magie, provázel. Válka se pro nás navíc, jako ostatně pro nikoho ze spojenců, nevyvíjela dobře. Zenithianské pohoří leží sice téměř na opačném konci světa, Therora jako poslední ucítila tíhu arapalských vojenských bot. Pravda. Ale boje začaly příliš prudce, nepřítel udeřil plnou silou. Takřka od samotného začátku odjížděli všichni bojeschopní na východ. Někdo bojovat za správnou věc, někdo pomoci svým blízkým, kterým hrozilo nebezpečí. Někdo pomstít ty, kterým už pomoci nebylo. A situace se vyhrocovala. Brzy neodcházeli jen dobrovolníci, bylo zapotřebí stále více posil, odjížděli všichni místní, odvážely se zásoby, zbroje a zbraně, materiál, jídlo. Válka se doplazila sípavě až na náš práh. Netrvalo dlouho a museli jsme odejít. A tak jsem se nestal ani dědicem domů a pozemků, otcových pokladů, ani dědicem jeho schopností a magie. Zůstal jsem dědicem jména, ktére, zahynul-li bych, zahynulo by se mnou.


Kapitola III: Můj děd

Otce svého otce jsem nikdy nepoznal, ale podle vyprávění mých rodičů, i mnohých dalších, to byl velký muž. Stanul tváří v tvář démonům. Dlouhá desetiletí sloužil z pověření vlády jako jeden z mistrů učení xarhaazské magie. Bděl nad jejím užíváním, spolu s dalšími prozkoumával, objevoval a uchovával znalosti. Naslouchal hlasu Spasitele. A činil tak zodpovědně. Svůj úděl považoval za své poslání, a za velkou čest. To ještě ve starém světě a v dobách řádu.

Když už se jeho služba chýlila ke konci - nepamatuju si ta vyprávění přesně, byl jsem ještě dítě, lehával jsem na kraji terasy našeho domu v Darkmooru, jen tak na zemi, nahříval jsem si záda o rozpálený pískovec, sledoval v dálce ruch na náměstí a pohupoval si bosou nohou svěšenou přes okraj, a moje matka mi vyprávěla - jeho služba téměř končila a myslím, že už se mu muselo blížit na dobrých sto let. Stalo se něco neočekávaného. Svět, ač si to zatím nikdo neuvědomoval, začal hynout. Bytosti, které si pro něj přišly, nedokázal nikdo zastavit. V té válce i můj rod tehdy prohrál. Ve válce s démony.

Jako jeden z nejpovolanějších, zachoval se můj děd jediným způsobem, který mu jeho čest dovolovala, neopustil své místo. Znovu, ještě jednou, přiřkl své síly a své schopnosti nejvyšší radě a spolu s dalšími se začal zabývat záhadou, jak bestie zastavit. Nikdo o nich však nic nevěděl. Nikdo neznal důvod, proč přišly, a proč právě teď. Xarhaazská magie byla mocná. Dovedla démonův hravě čelit. Dovedla je zabít, spalovat je po tuctech. Ale přicházeli stále další a další, a to zastavit nedovedla. Alespoň zatím.

Nepochybovali ovšem o sobě. Skupina povolaných, mezi kterými seděl i Nostromo Pak, se usnesla, že nelze čekat, nelze nepřítele pouze odrážet. Je nezbytné proniknout mu do týlu a spoznat, co jej žene vpřed. Poté jej lze zastavit. Poslat zpět tam, odkud přišel. Sám krátce na to shromáždil několik svých učedníků, mužů magie, a také dva nejlepší válečníky, kteří se ve městě nacházeli. A vydali se na cestu.

Nic z toho, co se odehrálo pak, již nelze nikdy prokázat. Vzešlo to z vyprávění jediného muže. Jediného, který přežil. Zval se Soqhuo, byl to jeden ze dvou rytířů doprovázejících výpravu. Jeho talent byl znám z mnoha bitev i turnajů, za říše sloužil jeden rok jako osobní strážce darkmoorského konzula, poté, až do svých posledních dní, působil na základě své vojenské minulosti v hodnosti generála, pověřený dohledem nad všemi operacemi armády za hranicí Nekahary. Byl to uznávaný a ctihodný muž. Přinejmenším tedy do svého odjezdu. Poté, co se vrátil, nebyl už tím samým. Nepoznával tváře, nepoznával místa, v odrazu nepoznával ani sám sebe. Lze tak jen doufat, že to, co ve stavu, ve kterém se navrátil, vypověděl, byla pravda.

Podle jeho slov šla cesta překvapivě hladce, skupině se dařilo obratně vyhýbat hordám stvůr proudících proti nim. Pokračovala téměř beze střetů a nepozorovaně. Jednoho dne, podle toho, co odhadovali, nedaleko před cílem, se však začalo dít cosi neočekávaného. Den se najednou setměl, chod světa jakoby se zpomalil. Vítr se zvedl a brzy byl tak silný, že nešlo pokračovat v cestě. Koně vyděšeně přešlapovali a zanedlouho už nedokázali udržet rovnováhu. Nebylo vidět na krok, výstroj i jezdci padali, v horším případě byli unášení nezměrnou silou vichřice a nedalo se říci, co se děje… A když tma začala řídnout, obstoupily je bytosti, které zračily prý samo peklo.

Skupina padla do zajetí. Zvěrstva, která se jim pak děla, nebyla nic ve srovnání se smrtí. Někteří jí vzývali, někteří se dokonce ve chvílích příležitosti sami pokoušeli ukončit svůj život, než aby dál čelili mučení a trýznění, než aby se stali dalším obětováním krvavé magie a platidlem zla. Můj děd a velitel Soqhuo měli však být výjimkou, neměli být obětováni. Byli to velmi vysoce postavení muži. To jejich znalosti měly posloužit nepříteli. Pomocí zaklínadel a teroru se je snažili démoni podmanit. Přivést na svou stranu války. Využít proti jejich vlastním řadám.

Generál vypověděl: “... udělal to rozhodnutí za nás oba.” “Jaké rozhodnutí, co se stalo dál,” ptali se. Trvalo ještě dlouho, než poskládali střípky dohromady a porozumněli. Stalo se toto. Ve chvíli, kdy si můj děd už uvědomoval nevyhnutelný konec sebe i svých druhů, učinil volbu, kterou by nikdy nikdo jména mého rodu nepovažoval za myslitelnou. Raději, než by riskoval, že síla magie, že moc Spasitele, která do něj byla vložena a kterou celý život uchovával v bezpečí, by mohla být propůjčena nepříteli, zřekl se jí. Zapřel celé své dosavadní bytí a zřekl se i Xarha a jeho vůle. Snad nevěřil v to, že jeho ochránce připustil takový osud a pohltil ho hněv, snad z beznaděje té situace, snad i z pohnutek rozumu. Kdo může říci. Udělal to však, zřekl se svého životního učení a všeho, co znal. Pronesl svou poslední formuli a z mysli jednoho z největších mágů té doby učinil mysl prostou všeho vědění. A totéž zaklínadlo provedlo i s myslí Soqhuovou. Taktická výhoda, kterou legie démonů mohly získat, se proměnila v prach. Ani jeden z mužů už pro ně nadále neměl žádné hodnoty. Stali se z nich jen dva omšelé projevy života zdejšího světa, které stejně jako všechny ostatní, čekala jistá zhouba.

Generál byl poté navrácen zpět na xarhaazské území, nalezen v poušti. Jako posel nesoucí zprávu, že nemá smysl hledat naději, jako předzvěst toho, co čeká všechny další. A to, jak skončil můj děd, se už ani on nikdy nedozvěděl. Předpokládalo se od té chvíle, že je, spolu s ostatními, mrtvý.


Kapitola IV: Můj konec

Můj život se nikdy nestal velkým příběhem, nebylo v něm ani bohatství, ani sláva. Narodil jsem se do honosné rodiny a své ranné dětství trávil v přepychu a radosti. Cesta, která mi tehdy byla předurčena, však započala, a jak jsem příliš pozdě a trpce zjistil, tehdy stačila i skončit.

Mé blahé chvíle rychle pominuly. Sotva jsem vykračoval vstříc dospělosti a už jsem se musel potýkat s důležitějšími věcmi. Arapalskou válkou. Téměř celou první polovinu svého života jsem pak žil ve strádání, ve strachu, a na útěku. Putoval jsem. Kamkoli se dalo, kde se zrovna blýsklo zdání bezpečí. Byl jsem sám. Zprvu ne, netrvalo to však dlouho. Kdo nedokázal jen jednou běžet dost rychle, toho smrt dostihla… Velkou část svého života jsem proto nedělal nic jiného, než před ní utíkal.

Pak boje najednou skončily. Nejprve to byl Gheer, který ještě včera jakoby byl nezdolný, a dnes je sídlem nepřítele, ozdoben rudými praporci. Nikdo takový vývoj nečekal. Osud si bez ostychu vykročil, kam se mu zachtělo. A pak už nebylo cesty k míru ani v očích těch nejdůvěřivějších. Bojová linie se posunula až k samotným koutům světa. Zbyl jen poslední vzdor. Co se stalo v Merhabě, tomu přesně odpovídá. Já jsem se tou dobou nacházel už dávno mimo známé území, za horami, v lesích na severu. Moje tělo bylo z každodenního zápolení s divočinou vyčerpané, má duše v té době spala. Nešlo dělat nic lepšího, než přežívat a čekat. Arapal převzal kontrolu nad veškerým územím, a já jsem zůstal najednou stát. Z ničeho nic. Co má jeden v takovou chvíli udělat, kde je jeho místo? Mnozí dost dobře nevěděli, ani já ne. Upnul jsem se k tomu, co mi přes všechny ty přetrpěné roky ještě zbylo. Mé jméno, odkaz mého rodu.

Nyní jsem už prozřel, ale nebylo tomu tak vždycky, naopak. Příliš dlouhých let jsem žil v iluzi. Příliš dlouho jsem ve svém životě věřil, že svou cestu už dávno znám. Jako letitý dospělý muž jsem se rozhodl pokračovat ve svém studiu, a stal jsem se učedníkem místního mága v Luminoru. Věřil jsem totiž, že temnota mě už od narození provází stejně jako mé předky, že v mých žilách proudí Xarhova síla, a že můj vzestup proto bude vznešený a velkolepý. Tak dlouho… Nebylo tomu tak nikdy. Celý svůj život jsem magii věnoval, celý ten čas jsem uctíval svého boha. A nikdy jsem neuslyšel jeho hlas. Nikdy jsem se nestal lepším, než leckterý lidský chlapec, kterých tu studovalo na tucet. Byla to hanba.

A jak jsem pomalu stárl, vyhlídky na změnu byly horší a horší. Má paměť řídla, má mysl už nebyla dost ostrá. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než najít si řemeslo. A tak jsem začal obchodovat s rudou. Potupně jsem pracoval v dole a vozil kovy a kamení. Dnes je to můj jediný zdroj obživy. Nic jiného už nemám. Kdyby mě viděla má rodina, styděla by se za mě. Nejspíš by se mě zřekla. A jistě právem.

Re: Jak zemřel Ashel, a přišla zhouba

PříspěvekNapsal: čtv kvě 23, 2019 9:08 pm
od Nhuwaen
Kapitola V: Poslední rok

…roku 1081…

Zahodil džbán a hlasitě si odkrkl.
„Úč se, temnoto, takhle... uh, se pije,“ zadrmolil a potácel se ke svým dveřím. To byl pohled, který se mi na starého xara naskýtal pravidelně, několikrát do týdne. Ubohost. Co si asi myslí jeho stvořitel, když nad ním bdí?

Přitom, a je to zvláštní, vzhledem k tomu, kým se narodil a jak vyrostl, když nebyl opilý, v jeho mysli bylo stále ještě slunce. Neměl k tomu důvod, přesto byl na zákazníky vždy milý, dokonce se zdál někdy veselý. Nechápala jsem to. V jeho mysli se jednou jedno kolečko zkrátka otočilo na druhou stranu a už se nikdy nespravilo. Lepší vysvětlení nemám.

Dokud to ještě zvládá, vypráví mi často po večerech, jako byl tenhle, příběhy. Vždy jen ty staré. O tom, co viděl, když byl malý. Myslím, že je přikrášluje. Vidím na něm, že ho fascinují. Nikdy už ale, co bylo za války. Vždy jen předtím. Skoro by se zdálo, že jeho pamět s příchodem Arapalských odešla. Když jsem se zeptala na jeho život v Gheeru, než mě potkal, zachmuřil se. Ukázal letmo někam směrem za hradby a řekl: „Chceš vědět, co bylo pak? Jdi sama a dívej se, svýma očima.“

Vyprávěl mi o sídle, kde žil jako malý, o jihu a o poušti, o kráse a přepychu Darkmooru. Vyprávěl mi mýtus o tom, jak Spasitel obelstil Gaiu a přivedl na svět tu nejmocnější rasu ze všech. Popisoval mi, jaké velikosti dosáhlo Xarhaazské impérium. Vyprávěl mi o členech své rodiny. Ta jména si nepamatuju. Neznamenají už nic… Ashel žije v minulosti. Lpí na tom, co už je dávno prach. Když ukazuje do dálky a nabádá mě, ať se jdu sama podívat na svět, ani nevím, co si myslí, že bych tam viděla. Nevím, jestli mu vůbec dochází, že válka s Arapalem skončila. Zdá se mi, že je to něco, co jeho mysl nedokáže přijmout, odpustit…

Další den, stávalo se to stále více pravidlem, jsme skončili s prací dřív. Nevypadalo to, že by mu docházely síly. Jen už se pomalu vzdává dodržování svých starých zásad, nestojí to zkrátka za to. Když se prodaly poslední pruty, šli jsme se najíst. Ale tím den nekončil. Musela jsem studovat. Ashel trvá na tom, že mě bude učit, každý den. Tváří se u toho jako nějaký vznešený kněz pověřený vyšší vůlí. Vše mi vysvětluje tak, jakoby věřil, že jednou i já ty znalosti někomu předám, budu dělat nějaký důležitý výzkum, nebo pracovat v úctě ve službách města. Přitom má dobře vědět, že to není pravda. Navíc, co mě může ještě naučit, většině knih sám ani dobře nerozumí. Ale je to starý muž, nemá, jak lépe se zbytkem svého válkou promarněného života naložit. Až zemře, mohla bych pokračovat v jeho obchodu, ale nemyslím si. Raději odejdu, tohle místo mě svírá. Už jsem tu příliš dlouho.

Ve studiu jsem nikdy nebyla příliš dobrá. Kdo to slyšel, aby se někdo jako já stal žákem magie. Přesto dělám pokroky, Ashel mě chválí. Ale jemu přijde všechno jako velký úspěch, jeho nároky jsou malé… Je to vlastně asi jeden z důvodů, proč to strpím. Občas chci knihu ze stolu vzít a něco s ní vší silou rozbít… Nikdy to ale nakonec neudělám, pokaždé mě něco zláká začít zase poslouchat. Snad je to v tom, že xarhaazská tradice není jen o knihách, je mnohem víc. Učí věcem, které se jinde neučí. Je temná, je zlověstná. Baví mě. Učení Spasitele není jako ostatní zdejší víra. Nenutí platit desátky, modlit se ráno a modlit se večer. Ctít život, který žádnou úctu nezaslouží. Je poznání nezatížené strachem z toho, že každý náš den je dotčen nocí. Kde není utrpení, nemůže být radost… Co žije, musí zemřít.

Občas si říkám, jak moc mě vlastně Ashel změnil… Kde bych teď právě byla a co bych asi dělala, kdyby mě pod svá ochranná křídla nepřijal jeho Bůh. Jak moc bych byla jiná? Zemřela bych? Ashel říká, že to nebyl žádný bůh, co můj život prodloužilo, protože žádný už dávno nad životem smrtelníků nebdí. Ashel už neví, co říká. Nikdy nedokázal přinést oběť, kterou si Xarhova síla žádá. A tak zůstal sám.

Kapitola VI: Mé štěstí

…roku 1075…

Ne, nezemřel jsem hlady. Pracoval jsem poctivě a tak jsem měl dost na slušné žití. Přestal jsem hledat odpovědi, zanechal jsem zášti.

Zdejší lidé mě přijali, nejsem na to zvyklý. Zřejmě je to tím, že k nim nemám předsudky, hovořím se všemi jako s rovnými. Pochopitelně, jsou pro mě jeden jako druhý… Mí zákazníci se vracejí a spravedlivě mi platí. Co se mé finanční situace týče, jsem na tom výrazně lépe, než na co jsem pomýšlel. Ale k čemu to. Ještě jedno nebo dvě léta zpět jsem měl zvyk. Svůj výdělek jsem dělil. Část utrácel a část shromaždoval. Dnes mi to přijde zbytečné. Nevím, k čemu jsem si myslel, že mi ty peníze budou.

Bylo odpoledne, chvílemi lehce pršelo a mně to bylo jedno. Bylo velmi chladno. A já jsem seděl venku před dolem, byl se vší prací hotový a pil jsem pivo s chutí, s jakou se v mém rodném městě napájeli příchozí po cestě Nekaharskou pouští. Ten den byl tichý, alespoň tímto směrem od města. Právě totiž probíhal Gheerský turnaj. V ulicích bylo živo ještě před krátkou chvílí, ale pak se všichni přesunuli k aréně. Město se vylidnilo. Snad bude Anadrol i nadále činný. Mám rád ten klid. A tak jsem seděl a nepřemýšlel nad ničím. Měl to být zbytek dne jako každý jiný. Ale nebyl.

Uslyšel jsem zlověstný výkřik. Bylo to ze skal. Tím směrem nic není, snad někdo spadl, co se to děje? Pospíchal jsem svým nemotorným krokem zjistit, co se odehrálo. Vylezl jsem na balvan a napřímil se, ještě o kus výš jsem uviděl dítě. V ruce svíralo drobné ostří a na noze mělo rány, které vypadaly hrozivě. Křikl jsem: „vydrž“ a škrábal jsem se nahoru. Když jsem mu byl na dosah, pochopil jsem, že to není chlapec, ale malé děvče. Co mě ale překvapilo více, bylo, že se na mě dívalo vražedným pohledem hladového vlka a namířilo proti mně svou dýku. Dal jsem najevo, že mu neublížím, že chci pomoci. Žádná odpověď. Děvče sedělo bez hnutí. Nechápal jsem takovou vzdorovitost v situaci nouze. Muselo být zmatené. Zakroutil jsem hlavou a tázal jsem se tedy, jestli se opravdu chystá probodnout starého muže, co si myslí, že jí to přinese… ale nedořekl jsem. Dnes už jsem si docela jistý, že se nechystala obrátit, raději by zemřela, než se vzdát své zbraně. Nicméně ta volba jí dopřána nebyla, ztratila vědomí.

Jak může tak malá bytost ztratit tolik krve. Byla docela bledá, jen rty měla modravé. Její hruď se už dechem nezdvíhala. Její srdce v tu chvíli už nebilo. Za svých mladých let po útěku z domova jsem viděl větší zvěrstva. Válka mě odnaučila hrozit se smrti, přijímal jsem ji v těch nejhorších podobách. Přesto. Nemohl jsem to dopustit. Její oči se zavřely, ale já v nich stále viděl tu nebojácnost, se kterou se mi čelila. Tolik let už jsem magii pouze zapomínal, věděl jsem, že se mi to nemusí podařit, ale měl jsem v tu chvíli v sobě část jejího odhodlání. Přiložil jsem svou zhrublou dlaň na drobné tělíčko a začal jsem pronášet formuli. Nedokážu už říci, jestli to byl okamžik, nebo snad hodiny, ale stále dokola jsem kouzlo opakoval a najednou se dívka nadechla. Ožila!

Byla na tom velice špatně. Opatrně jsem se s ní sklouzl dolu po hladké stěně a spěchal k léčiteli.

Trvalo to ještě několik týdnů, hrozivá jizva na stehně jí zůstane patrně navždy, ale zotavila se. Na samotném sklonku mého bídného žití, když už jsem na nic nečekal, se stal tenhle malý zázrak. Byl to snad zásah bohů?

Během prvních nocí, kdy se dívka neprobouzela a stále se nevědělo, jestli se její stav zlepší, jsem učinil něco, co jsem neudělal už více než 10 let. A nemyslel jsem si, že to někdy ještě nastane. Jako vězen, který se po dlouhém zapomnění poprvé prochází na svobodě se svitem slunce ve tváři, jsem já oslněn podobně přistoupil k oltáři a žádal Spasitele o odpuštění. Pronášel modlitby za dívčino uzdravení. A dívka se uzdravila. Ale Spasitel ke mně nepromlouval. Nevěděl jsem, jak to vykládat.

Později, když se probrala a bylo vidět, že její rány se hojí, jsem došel k závěru, že měla jen štěstí. Bohové nebdí. Xarh se mě zřekl už dávno a nehodlá na svém rozhodnutí nic změnit. V ten jediný moment v mém životě, nahoře na skále, jsem cítil sílu magie proudit mýma rukama, a nebylo to nic víc než vzedmutí vůle vyprovokované nezměrnou zlostí z toho všeho zmaru okolo nás. Nikdy dřív, nikdy poté. Žádnému bohu na jednom smrtelném životě nezáleží. To jen malá Kapi se svým dětským rozumem od té doby věří, že ji Spasitel tehdy přijal za svou.

Dnes jí učím právě tak, jak učili mě, když jsem byl malý. Je to to nejlepší, co pro ni mohu udělat. Prospívá jí to, je příliš divoká. Někdy se pozorností zcela odpoutá od konverzace a chová se tak instinktivně, jako nějaké zvíře. Je ještě malá. Vychovám ji. Její lidé by ji nepřijali. Není mezi nimi nikdo, kdy by ji znal. Nikoho blízkého nemá. Možná kdyby doba byla jiná. Ale v těchto časech ne. Trpí, nemají sousto navíc pro další hladový krk. Jen si někdy říkám, jestli je pro ni Xarhaazské učení vůbec srozumitelné. Asi bych měl zůstat jen u nezbytností, nevyprávět jí tolik věrouky. Myslím, že nedovede sama rozlišit, často nechápe, že jsou to jen historky…

Kapitola VII: Jak přišla zhouba

…roku 1082…

Žili jsme nudně. Pracovali každý den, každý den jsem pokračovala ve studiu. Často už sama, pro Ashela přestával být zazší obsah knih srozumitelný a vím, že nechtěl, abych to na něm poznala. O to více měl času trávit své večery v hostinci, kde posilněný alkoholem dokázal odložit svou vlídnou masku a bez přetvářky bědovat nad tím, za jak málo celé naše pošetilé bytí stojí.

Je to už pár let, co se rozšířila po celé pevnině zpráva, že propukla nákaza. Kašel, který se zdál zprvu neškodný, mnozí podceňovali. Z těch, co se nakazili, to totiž většina snášela dobře. Občas se ale stalo, že se stav prudce zhoršil. Možná to platilo jen u slabých, možná to ani nebyla stejná nemoc. Nevím. Ani mě to nepřišlo důležité, takže jsem se o to nikdy hlouběji nezajímala. Až jsem jednoho odpoledne přišla domu a nohy mě najednou neudržely, večer už v horečkách stěží vnímala svět kolem sebe…

Druhý den ráno jsem se probrala. Ashel se o mě staral. Nesnáším bezmocnost. Bylo to o to horší, že přestože o mě bylo správně pečováno, nemoc se rychle horšila. Ashel dokonce koupil speciální lék, který měl údajně okamžitě od známého kašle pomoci. Ale nezabral. Smířlivě se mi díval do tváře a říkal, že se ztrácím před jeho zraky. A že už není pomoci. Neměla jsem sílu mu odpovídat, hovořit. Promlouvala jsem tiše jen ve své mysli. Ke Spasiteli. Aby nade mnou ještě jednou držel svou ochrannou ruku.

Ashel, když si toho všiml a pochopil, co míním, nemohl to strpět. Zlobil se na bohy a na celý svět. Křičel na mě, ať přestanu být hloupá, že Xarh by nikdy nepomohl nikomu jinému, než svým vlastním dětem, a nejspíš ani těm ne. Zakazoval mi to. V jednu bdělou chvíli, vybavuju si to dobře, jsme se pohádali. Rozzuřil se tak, že náhle raději odešel. Myslím, že celý zbytek dne pak ke mně nepřišel.

Další večer jsem už stěží cítila své tělo. Věděla jsem, že jsem u konce cesty. Přistoupil ke mně a řekl, ať jen ležím. Vytáhl jednu ze starých knih, ze které jsme nikdy nestudovali. Vím, co v ní bylo. Kniha, ze které jsem neměla číst, nemohla zůstat bez mého zájmu. Byla to kniha plná černé magie, kniha obětování. Ve skutečnosti jsem si v ní tajně četla mnohokrát, ale nikdy jsem v ní neviděla větší užitek. Nikdy by mě nenapadlo, že její obsah mi poslouží.

Ashel nechal hořet jedinou velkou svíci, takže v místnosti byla téměř tma, a pod ní začal chystat různé věci. Připravoval se k provedení rituálu. On takové postupy neschvaloval, to byla cesta boha, kterého zapudil. Věděla jsem, že s tím a se mnou nemůže najednou souhlasit. Přesto už se nezlobil. Patrně se rozhodl, že je nutné vyzkoušet všechno. Byl připravený obětovat nejen něco hmotného, ale s tím i část svých zásad. Udělat to pro mě…

Jako poslední položil vedle svícnu dýku, na chvíli vyšel ze dveří a poté přivedl do místnosti kozla. Bylo mi velmi zle, přesto to bylo pro mě úžasné, toužila jsem po tom, nikdy jsem však nic takového neviděla. Neztrácel čas, zvedl ruce a začal předčítat z knihy před sebou. Znala jsem ta zaklínadla, v duchu jsem je pronášela společně s ním. Místnost se začala plnit silnou energií. Když svou část hlasně přečetl, podřízl zvíře. Vzduch se chvěl a můj dech se najednou zastavil. Nemohla jsem dýchat. Seděla jsem na posteli, držela se za krk a nevěděla jsem, jestli bdím. Dusila jsem se. Nedávalo to smysl. Bůh, který si žádá oběti, pohrdá obětí. Ashel klesl k mojí posteli a mělce oddychoval. „Nepřijme. Je konec,“ šeptal. V mé mysli už se rozléhala temnota, dokázala jsem jí cítit tak jako vodu, když ji polykám. Přivlastňovala si mě, mé tělo. Odcházela jsem. Ashel se díval prázdným výrazem před sebe a šeptem opakoval: „Nepřijme mou oběť. Nepřijme…“

V ten moment jsem najednou cítila, jako když znovu nabývám sil. Bylo to prozření. Má mysl se znovu narodila. Spolu s tím se přímo v místnosti zvedl silný vítr a zhasil poslední zdroj světla. Byla úplná tma. A já už dál necítila slabost, vnímala jsem opravdovou sílu. V ten moment jsem věděla, co musím udělat. Ashel měl pravdu, žádali jsme příliš mnoho za takovou oběť. Přikrývky létaly z postele. Strhly i džbán s vodou, který se rozbil. Vítr skučel. Ashel nechápal, co se to děje. Já jsem seděla klidně. Věděla jsem, co po mně Spasitel žádá… Pohmatem v černé tmě jsem našla svou rukou jeho ruku. Stále v ní držel obětní dýku. Sevřela jsem ji pevně ve své dlani a zatlačila mu ji hluboko mezi žebra.

Život má svou cenu. Cena, kterou mi za mé znovuzrození Spasitel určil, nebyla malá. Ale tolik si přízeň bohů žádá. Na tomto světě platí, že musí existovat utrpení. Co žije, musí zemřít…