Špička ledovce

Rampouch
 
Příspěvky: 10
Registrován: 3.03.2018

Špička ledovce od Rampouch » čtv bře 29, 2018 11:54 pm Příspěvek

Jako každé ráno postarší žena kráčela ke studni pro vodu. Hned za vesnicí se při pohledu na mladého hocha, který si hrál s nožem, lehce polekala. Znala ho, vesnice nebyla tak velká. Na svůj věk nebezpečný hračka pomyslela si.
“Kde si to vzal, Pa…” než to stačila dopovědět zmizel za stromem v houští.
Toho dne byl ve vesnici spatřen naposledy, matce zbyly jen oči pro pláč a jako vzpomínka pár rytin v onom stromě.

Probudil se v malé cele v útrobách jeskyně. “Mamiii!” brečel.
“Ticho!” zařvala temná vysoká postava a bouchla sekerou přes chatrné mříže,
“Tady ti maminka nepomůže, teď patříš sem, vítej do rodiny prcku.” zařechtal se muž a vycenil své křivé zkažené zuby.
Tím dnem mladíkovi skončilo dětství a začaly galeje. Nespočet dní a let v jeskyni pracoval pro tu sebranku renegádů. V malé celé pouze spal, na práci byl vypouštěn ven do o mnoho větší předcely. Slunce za celou dobu svého věznění neviděl, pouze paprsky, jenž osvětlovaly kus přední části jeskyně. Jediným zdrojem světla v jeho části bylo pár zapálených loučí. Temná zákoutí a mnoho beden a dalšího haraburdí mu však poskytovala možnosti skrytí před stráží. Zprvu pouhá hra se postupem času změnila v dovednost. Již nestačil jeden člověk, co by ho nahnal do své cely, museli chodit ve dvou, později dokonce ve třech, aby ho vůbec našli.
“Tak kde jsi ty malej zmrde? Dnes nám neutečeš,” pronesl jeden z mužů při otáčením klíče, “tady Sert je dnes v rauši, tak bejt tebou ho moc neseru.”
Mladík schovaný za bednou tiše poslouchal, jedna postava se k němu blížila, obtočil se kolem bedny a přeběhl za hromadu kůží. Jak se blížil s lucernou další, využil stínu krápníku a dostal se muži za záda. Odstoupil dva kroky, rozběhl se, využil hromadu kůží jako rampu a skočil muži za krk. Než mu však stačil cokoliv provést, byl jedním chvatem strhnut k zemi. Jen menší chomáč vlasů mu zůstal v sevřené dlani.
“Aaargh,” zaúpěl muž, “tos n-neměl hochu,” spustil jakmile se ho chopil podruhé a lehce s ním hodil do cely.
Vytáhl krátkou dýku a přiložil mu ji pod oko, “nažrat to do-d-dostane, ale v-v-vděk to neprojeví. Nebýt š-ššéfa, v-vykuchal bych tě jak ha-aa-ada.”
Odhodil zbraň za sebe a vlastnoručně ho seřezal. Nakonec do něj ještě párkrát kopnul a s plivnutím ho varoval ať už se to neopakuje.

Když se zlomeným zubem a obličejem od krve chlapec po pár hodinách otevřel oči, spatřil odlesk plápolající louče. Až po chvíli si uvědomil jaká příležitost se mu naskytla. Zapomenutá pohozená dýka mu vykřesala světélko naděje, vůbec první za celou dobu.
“Ráno chodí po jednom, mám na to jen jeden pokus,” řekl si chlapec duchu, “snad půjdou ráno na lov a nebude jich vpředu tolik.”
Za úsvitu byl probuzen dalším kopancem do žeber, “vstávej a udělej polévku. Do půl hodiny ať je hotová. Máme hlášku o karavaně.” “A dej tam houby, ty já rád,” dodal při odchodu.

Uslyšel povyk, skupina vyjížděla. V tom někdo otevřel mříže a nesl kotlík po polévce.
“Dej se do mytí” poručil.
“Pmoc, ruka” hlesl mladík a ukazoval na podlitou paži z večerní nakládačky.
Muž si odfrkl, ale ohnul se pro kotlík, aby ho zvedl do vany. V tom chlapec vytáhl dýku a vrazil mu ji za krk. Muž se s chrochtáním sesunul k zemi.
“Erzo? Co se děje?” ozvalo se od mříží.
Jak se stráž blížila k umírajícímu druhovi, vyskočil chlapec zpoza rohu a řízl ho do podkolení jamky. V momentu jeho dopadu na kolena mu naskočil na záda a podřízl mu hrdlo. Přehodil si přes rameno vak s kusem sušeného masa a vody a nejistě vykročil směrem ven. Blížil se na světlo, co tři kroky se zastavil a zaposlouchal do okolí. Měl štěstí, nic nenasvědčovalo přítomnosti lidí ani psů. Po chvilce uviděl ústí jeskyně v níž stál další muž vyhlížející ven. Je za ním příliš volného prostoru pomyslel si chlapec, to nestojí za risk. Počkal tedy až se vrátí a proklouznul okolo něj. S úlevou zjistil, že venku nikdo další nestojí. I přes hustý porost stromů byl oslněn sluncem, mžoural pohledem okolo sebe a vydal se na opačnou stranu než si myslel, že mířila skupina jeho věznitelů. Věděl, že ještě nemá vyhráno. Jakmile se vrátí a zjistí, že uprchl, vydají se za ním. Po 8 dní se však prodíral hustým lesem bez známky pronásledování. Bez jídla a pití na pokraji deliria zakopl, padl na hubu a už nevstal.

Mladá fareanka se vynořila zpoza stromů. Posledních několik dní lidského chlapce sledovala. Být to dospělý jedinec, nechala by ho v lesích pravděpodobně umřít, neměla lidi moc v oblibě, ale vytrvalý hoch v ní vzbudil špetku soucitu. Nakapala mu do úst pár doušků vody, jen tolik kolik mohla postrádat a přehodila si ho přes rameno. Za necelé dvě hodiny dosáhla svého cíle, lidské cesty. Opřela stále bezvládného chlapce o strom a převalila přes cestu menší kládu, aby cestující museli zastavit a těla si všimli. Cesta to byla hojně využívaná, věděla že ho někdo najde. Naposled se za chlapcem ohlédla a zmizela v houští.

“Ty pacholku šťastlivá, že ti to trvalo.” pronesla křaplavým hlasem stará shrbená žena, když se probudil, “lež, určitě máš za sebou perné dny.”
“Pán tě sem přivezl předvčírem, prej tě našel voprostřed lesa,” pokračovala “pij.”
Stařenka ho zasypala informacemi o tom kde je až z toho opět usnul. Další den ráno když vstal z postele opatrně vyšel z pokoje a dál až na dvůr velkého statku. S pohledem na velká otevřená vrata si uvědomil, že již není vězněn, což mu vehnalo do tváře úsměv.
“Kluku,” ozvalo se za ním “jak se jmenuješ?”
Vysoký silný muž k němu pomalu přistoupil a chlapec jen hlesl: “Já… ne… mmm.” Muž si ho změřil pohledem a ptal se dál na jeho původ, ale brzy zjistil, že z něho moc nedostane.
“Hleď se, nevyženu tě, ale ani tě tu ne držím. Jestli tu chceš zůstat, budeš pracovat. Mistrů tu mám na statku dost, nějaký ti vždy nějakou práci najde. Spát budeš na seně. Dnes si dej oddych.”
Když odešel, vynořila se zpoza něho dívka přibližně stejného věku, jen se začervenala a byla pryč.

Velký statek poskytoval mnoho práce, mistrové si ho časem oblíbili, držel zobák a dělal to co měl. Na práci byl zvyklý z dob věznění. Nyní však mohl o volných chvílích zkoumat okolí či se zdokonalovat ve svých dovednostech. Využívat stínu se mu hodilo i zde, skupinka vrstevníků si ho pro jeho nemluvnost a odtažité chování moc neoblíbila a tak se jim pokud možno vyhýbal a když ho naháněli tak i schovával. Jediným přítelem mu zprvu byl místní kovář, jenž ho cvičil v základech boje. S mečem, sekerou ani kladivem mu to nijak nešlo, zato s bodnou zbraní dokázal zacházet velice elegantně. Všiml si, že ta mladá dívka z prvního dne ho často pozoruje, ale jen co na ni natrefil pohledem, uculila se a utekla. Jednoho dne večer však na něj čekala u dveří do stodoly.
“Ahoj, já jsem Emma,” zrudla jako vždy a pokračovala: “jak říkají tobě?”
Chlapec pokrčil rameny.
“Mluvíš?” optala se opatrně.
“Málo.” odvětil a pokračoval dál do svého koutku.
“Musíš mít přece jméno,” snažila se navázat, “mne maminka pojmenovala podle své babičky, byla to prý ta nejkrásnější s8žena na světě.”
Nechtěl jí nic vysvětlovat ani nevěděl jak, za celý život toho moc nenamluvil.
“Co máš rád?” ptala se nadšeně.
“Kuře.” odpověděl a hned pro změnu zrudl on, pochopil totiž, že na tohle se asi neptá.
Dívka se začala chichotat, “to nee,” zamyslela se. “Viděla jsem tě u Ulrika jak tam bodáš do jeho figuríny. Kluci ti říkají chladnej psí čumák. Budu ti říkat Rampouchu!” zajiskřilo se jí v očích. Chlapec sice nevěděl co to znamená, ale zalíbilo se mu to.
Emma za ním začala chodit pravidelně. Zprvu spíše mluvila za oba, časem se však také rozmluvil. Za uplynulé roky ho Emma naučila mnohé, dokonce i číst a psát. Hlavně díky ní byl poprvé v životě šťastný. Stále však necítil, že tam patří. Byl přesvědčen, že jednou bude muset odejít, aby mohl poznat svět. Dlouho přemýšlel jak ji to vysvětlit, ač si to nikdy neřekli, oba dobře věděli, že se mají rádi.

Když ji své plány sdělil poprvé, nevěřila mu. Měsíc na to, když jí a jejímu otci oznámil, že za týden odchází, utekla s brekem pryč a ač ji hledal do posledního dne před odchodem ji neviděl. V tu noc přišla pouze se svíčkou a spací róbě. Přiklekla si k němu a začala ho neohrabaně líbat, poté si rozepla vrchní knoflíčky a nechala šaty ze sebe ladně spadnout. V následujících chvílích mu dala to poslední, co mu mohla nabídnout. Ráno se probudili za úsvitu, v objetí, Rampouch si sbalil poslední věci, přehodil si vak a píku, kterou dostal darem od Ulrika, přes rameno a vyrazil. V bráně se ještě zastavil a otočil přes rameno, naposled si s Emmou vyměnili úsměv, zhluboka se nadechl a učinil první krok vstříc novým dobrodružstvím.

Zpět na Ozvěny

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků

cron