Deníček fareanův

matony
Apprentice chatter
 
Příspěvky: 319
Registrován: 16.01.2012

Deníček fareanův od matony » úte črc 16, 2019 10:17 pm Příspěvek

Narodil sem se v Nelyi, v době, kdy se ještě válčilo s Arapalem. Tedy svět válčil, z vůle naší bohyně a její služebnice vrchní kněžky, jsme zůstavali ukrytí za hradbou neprostupných lesů. Už jako malý sem tíhnul jako každé dítě k prozkoumávání, vydával se na procházky po celém ukrytém údolí, schovával se ostatním a pozoroval, jak se chovají a co dělají. Hodně mých vrstevníků už mělo o své úloze a budoucnosti jasno, většinou je učili jejich rodiče svému řemeslu. Maminka a otec byly farmáři, ale né ledajací, ti nejlepší. Během jejich života si osvojili lásku ke všemu co rostlo, úctu ke všemu živému a k matce zemi. Ta je za to odměnila schopností používat magii země k jejich řemeslu, jejich plodiny byly větší, chutnější a rostli dvakrát rychleji, než ostatním. Pokoušel sem se s nimi jejich řemeslu věnovat, aby jejich dar nebyl promarněn, matka země si mě ale asi vybrala pro jiný úkol. Země mě neposlouchala, co jsem zasadil, i když sem se sebevíce snažil, buď uhynulo nebo rostlo běžnou rychlostí a o chuti se raději nebudu ani zmiňovat. "Trpělivost můj maličký" vždy říkala maminka, oni se to také nenaučili za den. Tehdy jsem to ještě tak nechápal, neuvědomoval jsem si, že oni vlastně na tom byly mnohá léta velmi podobně jako já.

Přiznám se, trpělivost nebyla moje silnější stránka, ne že bych chtěl všeho dosáhnout hned bez práce, to rozhodně ne. Jen sem doufal, že to nebude tak obtížné. Dost jsem se tím trápil a uchyloval se k modlitbám a otázkám k matce. Občas jsem trávil meditace i s vrchní kněžkou v naději, že s její pomocí se dočkám stejného daru, jako moji rodiče, nebo aspoň odpovědi od matky. Jinak moje dětství probíhalo asi normálně, i když neschopnost pomáhat mé rodině mě tížila stále více. Uměl jsem všechno a vlastně nic, v ničem sem nevynikal, byl jsem obyčejný. Ostatní vrstevníci zažívali první úspěchy, ale já stále nic. Uchyloval jsem se raději do knihovny a pročítal knihy v naději, že se dozvím něco dalšího o sobě, třeba měl i jiný mladý farean stejný problém. Často jsem četl příběhy o starém světě, o historii národů, vzdy jsem si to představoval, jak to asi vypadalo. Fantazii a představivost jsem měl skvělou.

Jednoho dne byl v Nelyi docela rozruch, nerad jsem vyčníval a snažil sem se držet disciplínu, ovládat se, jak mi radila vrchní kněžka. Sledoval jsem dění z povzdálí, měl sem tak možnost v realtivní klidu situaci zhodnotit a udělat si vlastní názor. Z prvu sem si nebyl jist, co se vlastně děje, hradby města propustili někoho dovnitř, to se dlouhá léta nestalo. Přišlo několik fareanů z venčí, ze světa. Naplnilo mě nadšení, že se dozvím něco nového o světě, o ostatních rasách.....disciplína, uklidni se, jako bych slyšel slova vrchní kněžky. Matka se takto rozhodla a její důvod se zajisté brzo vysvětlí. Určitě budu mít čas poslechnout si, co nám chtějí říci.

Tak tohle jsem nečekal, jednání v paláci bez možnosti přístupu? Neveřejné? To vyvolává dost otázek bez odpovědí, asi se děje něco divného. Stále doufám, že s těmi fareany budu moci mluvit, nebo aspoň poslouchat, co chtějí. Pokud se postavení mezi fareany ze světa nezměnila, pravděpodobně je povede ten nejstarší z nich. Už jak šel z něj sálala jakási vznešenost, klid. Až bude možnost, pokusím se s ním promluvit. Vrchní kněžka by ze mě asi radost neměla, disciplínu přebilo nadšení, touha. Tak jí to teda nebudeme deníčku říkat, docela by se zlobila.

Sem zklamaný, s těmi fareany jsem neměl možnost mluvit, jak záhadně přišli, tak odešli. Snažil sem se je doprovodit aspoň k hranicím údolí, ale stráže mi to znemožnili. Když mě stráže drželi, tak se mi ten starý farean zadíval hluboce do očí. Těžko se dá popsat, co jsem v tu chvíli cítil. Pravděpodobně se ve světě naučil dovednosti, se kterýma jsem se zatím nesetkal. Ten pohled trval snad jen pár sekund, ale řekl mi více, než sem si myslel. Neřekl vlastně nic, ale ten pocit, něco jako že se vše dozvím, až přijde správný čas. Ještě celý večer jsem nad tím pohledem přemýšlel. Zavřel sem oči a snažil se jej vybavit, abych mu ještě více porozumněl. Ani sem nevěděl, do jak hluboké meditace jsem se dostal, viděl jsem ty jeho oči a byly mi tak povědomé, né ty oči, ty jsem viděl prvně, ale ten jeho výraz, to co mi chtěl sdělit, už jsem podobný pohled někdy viděl, ale kdy? Ještě více jsem se ponořil do meditace s naději, že si vybavím, kde jsem se s tím pohledem už setkal. Jak dlouho to trvalo netuším, co ale vím, že mi někdo do mé meditace vstoupil, cítil jsem, že tam nejsem sám. Bylo to zvláštní, najednou sem cítil chlad, nejistotu......něco mi sáhlo na rameno. Vyjekl jsem překvapením, nebo strachem, těžko říci a intuitivně se odvalil na stranu. Rychle jsem se ohlídnul, snažil se zhodnotit situaci a zjistit, co se to děje. První zjištění bylo, že už je hluboká noc, musel sem meditovat dlouho. O kousek dál stála ve tmě postava, z úleku jsem nebyl schopen poznat, kdo to je. Postava udělala několik kroků ke mě, mé oči si mezitím zvykly na tmů a já jí konečně poznal. Vrchní kněžka, polknul sem nasucho s vědomím, že jsem asi ve velkém problému. Aspoň její výraz v obličeji, jak se na mě dívala, to napovídal. A já jsem v tu chvíli pochopil, odkud ten záhadný pohled starého fareana mi byl povědomý....

matony
Apprentice chatter
 
Příspěvky: 319
Registrován: 16.01.2012

Re: Deníček fareanův od matony » stř črc 17, 2019 9:22 pm Příspěvek

Ten pohled, nemůžu jej dostat z hlavy, nedaří se mi pochopit, co se vlastně stalo. A proč vrchní kněžka vypadala, že jsem provedl něco hrozného? Záhadné je to, že mi vlastně nic neřekla, jen se na mě tehdy dívala tím pohledem. Je to už pár dní, ten starý farean se zatím neukázal, ale já mám pocit, že mě někdo nebo něco neustále sleduje. Ale když se ohlédnu, nikdo tam není. Vždy cítím takový chlad, pocit, jako by stál někdo za mnou, nebo byl se mnou, nevím. Když sem se nenápadně ptal ostatních, nikdo nic podobného nezažil, nebo mi to aspoň nechtěli říci. Prakticky mi všichni řekli, abych to pověděl vrchní kněžce, ta se v podobných věcech prý vyzná nejvíce. Ano, to je rozumný předpoklad, ale já si vždy vzpomenu na ten pohled a mlčení. Mohl mě něčím uhranout ten starý farean nebo mě něčím nakazit? Vzhledem k tomu, že se opíral o magickou hůl, musel umět kouzlit.

...o pár dní později...

Nemůžu si ani vzpomenout, kdy jsem vyspal, jestli sem vůbec spal. Sem unavený a vyčerpaný, jakmile zavřu oči, vidím ten pohled a mám z něj strach, nemohu se jej zbavit. Něco se se mnou děje, rodičům už taky připadám podezřele bledý a zamlklý. Chtě nechtě mě nezbývá nic jiného, než zajít za kněžkou. Už jen to pomyšlení mě velmi zneklidňuje. Požádal jsem o schůzku a doufám, že mě brzy přijme, nemám tušení, jak dlouho v tomto stavu ještě vydržím, sotva jím a piju.

...pozdě večer za svitu srpku měsíce...

To je úleva, všechno to ze mě spadlo. A mám velký hlad, musím něco sníst, ale nejdříve zapíšu svoji zkušenost, dokud si vše živě vybavuji. Kněžka za mnou přišla, netvářila se příliš nadšeně, stále mi připadala rozzlobená. Posadila se vedle mě mlčky do trávy, koukala na jasnou oblohu plnou hvězd a čekala. Osmělil jsem se a začal jí vše popisovat, sotva jsem řekl první větu, gestem ruky mě umlčela. Podívala se mi do očí, přiložila prst na ústa a ukázala vzhůru. Podíval jsem se na oblohu a mlčky jsme sledovali oblohu. Po hodině jsem to už nevydržel a chtěl sem jí požádal o pomoc. Nestačil jsem se ani nadechnout, opět udělala to gesto, abych prostě mlčel. Chvíli jsme ještě sledovali oblohu, až pak promluvila. Po pravdě mi spadla brada, jednou jedinou větou vystihla všechno, co mě trápilo. Jak to u Gaii mohla vědět, pomyslel jsem si. Ale ona nikdy neměla potřebu věci vysvětlovat, jen mi řekla, že to ona vklouzla do mé mysli. To by pak vysvětlilo, že toho o mě tolik věděla. "Spojení myslí je velmi nebezpečná schopnost a ve většině případů končí smrtí obou zůčastněných. Už nikdy se o to nepokoušej, jestli se chce dožít dospělosti mladíku. Dnes ti pomohu, ale ty si dobře pamatuj, jak ti bylo a co se s tebou dělo, ať to máš jako odstrašující zkušenost": řekla kněžka. Položila mi ruku na hlavu, pronesla mě neznámá slova a vše ze mě najednou spadlo. Přísahal bych, že v tu chvíli celá zářila modrým měsíčním světlem, ale přiznám se, že jsem mohl mít jen halucinace. Poté se mlčky zvedla, podívala se na mě znova tím káravým pohledem, kterým mi pronikla až do morku kostí, a odešla. Kdyby se mě kdokoliv ptal, co se vlastně stalo, asi bych rozhodil rukama, pokrčil rameny a řekl, že to prostě nevím.....ani o tom spojení myslí, vůbec jsem netušil, o čem mluvila....

matony
Apprentice chatter
 
Příspěvky: 319
Registrován: 16.01.2012

Re: Deníček fareanův od matony » čtv črc 18, 2019 8:16 pm Příspěvek

Starý farean navštěvuje údolí stále častěji. Často mluví jen s vrchní kněžkou, nemám z toho dobrý pocit. Když jsem byl jednou v knihovně, slyšel sem se je bavit, démoni, nemoc. Nic pozitivního i ta barva hlasu, se kterou se bavili, jako by oba věděli, že se blíží něco hrozného a oni to nedokážou porazit, pouze jen oddálit. Sám mám občas pocit, že matka země je neklidná, cítím slabší vibrace. Když jsem se kněžky ptal, co se děje, tak mi jen řekla, že to mě nemusí trápit, že co přijde má přijít a že se o vše postará. Nemám důvod jí nevěřit, vždycky se o nás dobře starala a byl na ní spoleh. I tak z toho mám ale špatný pocit.

....

Tak se jmenuje Fensalir, ten starý farean, začlenil se mezi nás, často posedává někde u vody nebo v hloučku malých dětí a vypráví jim příběhy, pohádky. Když sem se zvědavě zeptal, jestli ty pohádky jsou aspoň z části pravdivé, jen se na mě podíval a pousmál se se slovy, že ve všem je část pravdy. Rád sem trávil čas v jeho přítomnosti, kdy večer chodili malé děti spát, posedával s námi staršími dětmi a vyprávěl o světě, jaké to tam je, jak to vypadá i co se tam děje. Už napoprvé jsem ale poznal, že ve svém vyprávění vše zlehčuje, co se venku děje. Tak, aby to neůsobilo děsivě, ale na očích jsem mu viděl a zároveň vnitřně cítil, že je velmi neklidný. Možná nás jen připravoval na něco většího. Ale fareani Nelyi neopouštějí, nemají důvod a přesto on je mimo ní a chodí sem s informacema. Je vážně zvláštní, a taky starý na fareana, jen nevím, jestli je tak moudrý, jak se o fareanech v jeho věku říká. Sice si prožil mnoho, ale nevysedává a nekočíruje nás mladé, nekřičí po nás a nepoučuje nás. Vlastně sem od něj nikdy neslyšel slova typu "udělej to takto" nebo "musí to udělat". Vždycky se při takové přím otázce na mě hluboce zadíval do očí, pousmál se pověděl, že na tu otázku odpověď znám, nebo se jí dozvím, až přijde správný čas. A když sem opáčil, kdy ten čas přijde a jak to poznám, tak jen odpověděl, že až to přijde, určitě to poznám. Což mi teda moc nedává smysl, ale tohle u stařešinů bývá obvyklé, říkat něco co nedává zdánlivý smysl.


Zpět na Ozvěny

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron