Vzdálená minulost a ozvěny současnosti od Zakkaria Thant » pon srp 24, 2015 9:35 am 
„Zet?“ Dolem se rozlehla ozvěna mužského hlasu.
Mužská postava procházela dolem, který před pár lety byl plný dobrodruhů, kteří se zachránili před Arapalem a našli nové útočiště v Luminorské osadě. Postava procházela hlouběji dolem, svítíc si na cestu loučí, která osvětlovala část jeskyně a přitom čoudila ke stropu, který byl už tak dost zčernalý od sazí. Dnes již důl nebyl tolik navštěvován a využívám k těžbě, proto se do něj slétalo stále více a více nejrůznějších druhů netopýrů.
„Zetko?!“ Opět se dolem rozlehla ozvěna mužského hlasu
„Nehulákej tu, Zakku!“ Šeptala dívka, když se z neznáma zjevila za mužskou postavou.
Zakk se prudce otočil a zatnul zuby.
„Říkal jsem ti už nejméně tisíckrát, abys mě takto nelekala!“
„Já vím, promiň bratříčku…“ Chlácholivě pohladila muže po tváři.
„Matka mě sem poslala, protože jí nějaký kořenář napovídal, že otci pomůže odvar z netopýřích křídel, ale ne ledajakých, ale zaživa uříznutých.“ Rozpovídala se dívka a ukázala na pytel plný netopýřích křídel.
„Pokud odvar z netopýřích křídel nedokáže vracet mrtvé zpět k životu, tak ten pytel tu můžeš nechat, okamžitě se vracíme domů.“ Pronesl s nádechem hněvu Zakk.
„Co to říkáš?“
Dívka nečekala na vysvětlení, rozeběhla se a zmizela ve tmě dolu ještě předtím než Zakk mohl zareagovat. Rozběhl se za ní, ale byla na něj příliš rychlá, proto doběhl domů o hodnou chvíli později. Zakkaria už seděla před domem a pohrávala si s dýkou. Když se Zakk přiblížil, zvedla k němu oči a tiše špitla.
„Prý jsi s ním mluvil, než zemřel.“ Odmlčela se a zamračeným pohledem jej probodla.
„To je pravda, řekl mi, že…“
V ten okamžik zavrzaly dveře domu a v nich se objevila ženská postava. Rysy měla ztrhané, oči vyplakané, přesto promluvila hlasem překvapivě jemným.
„Pojďte dovnitř, nemusí všichni v Luminoru znát jeho poslední slova.“
Zakkaria bez mrknutí slova vstala a energicky vešla do domu, Zakk jí následoval s výrazem hněvu v obličeji.
„Mám jí to říct já? Nebo máš i ty co k tomu říci?“ Vyštěkl ze sebe Zakk dívající se na starou ženu.
„Takhle s matkou nemluv!“ Bouchla pěstí do stolu Zakkaria a zamračila se na Zakka.
„S matkou…“ Otráveně pronesl Zakk a raději se posadil dále od Zakkarie, která se zatvářila velmi nechápavě.
„Tak oč jde? Stručně a jasně prosím!“ Řekla Zakkaria a zadívala se na ženu i svého bratra.
„ONA není naše matka, ani ON nebyl náš otec!“ Neudržel chladnou hlavu Zakk a vykřikl.
„Celou dobu nám lhali!“ Dodal stále ve hněvu.
„Cože?! Matko?“ Zatvářila se nesouhlasně Zakkaria.
„Má pravdu, i když jsme vás vychovali jako vlastní, vaši praví rodiče zemřeli před mnoha lety.“
Zakkaria se zhluboka nadechla.
„Proč jste nám to neřekli dříve? A proč se to vlastně vůbec dozvídáme?“ Nechápavě zakroutila hlavou.
„To by mě taky zajímalo! Od NĚJ se to určitě nedozvíme, když jsem ráno přišel domů se dřevem, zavolal si mě k posteli a řekl mi jen, že i když nás oba velmi miluje, že musíme vědět, že naši skuteční rodiče nejsou. Víc mi toho neřekl, zemřel uprostřed věty, že doufá, že mu odpus****… V té chvíli vydechl naposledy. A ONA!“ Ukázal na postarší ženu.
„ONA mě hned poslala pro tebe, že nám to vysvětlí, takže jsem velmi zvědav, jak nám to vysvětlí.“
Zakkův tón hlasu se již začal uklidňovat, i když z jeho řeči bylo patrné, že potlačuje slzy.
„Matko.“ Pronesla klidným hlasem Zakkaria
„Proč jste nám neřekli pravdu dříve? A jaká vlastně je pravda?“
„Děti, než jste se narodili, vaši rodiče, stejně jako dalších desítky a desítky dalších dobrodruhů se přidali k odboji proti Arapalu. Váš otec, Zakkrat, pocházel z Toorského rodu Thantů, nebyl to žádný věhlasný rod, nicméně váš otec byl velmi ambiciózní muž. Měl za to, že poté když se dostali až do Gheeru a začali spolupracovat s odbojem, tak Arapal brzy zanikne a města v čele s Toorem a Merhabou budou opět obnovena. Nedaleko Tooru si i vybudovali menší osadu, ovšem podcenili nebezpečnost okolí. Váš otec zemřel při nočním nájezdu banditů, když chránil vaši matku, Tamarii. Jí se podařilo ujet na koni, ale byla zasažena šípem blízko srdce, přes měsíční brány se dostala až do Foxhole, odkud ji místní lovci dopravili až do Luminoru, rána nebyla nikdy zcela zahojená, nikdo ovšem neměl tušení, že její srdce za několik týdnů nepřežije porod. My se vás ujali proto, že jsme nikdy neměli to štěstí mít vlastní děti, i když jsme si to velmi přáli, nedlouho předtím než jste se narodili, jsme i my čekali vlastní dítě, které se bohužel narodilo mrtvé. Protože v té době měli všichni kolem jiné starosti než se starat o narozené děti, tak bylo snadné si vás nechat a nenechat vás vyrůstat v sirotčinci. Nikdo se neptal a my vás vychovali.“ Téměř se slzami v očích dokončila větu.
„Teď když to víte, chci vás požádat o jednu věc, zůstaňte tu se mnou, neopouštějte mě, jste to jediné co mi teď zbylo.“
Žena propukla v pláč a skryla obličej do dlaní, za okamžik se k ní Zakk se Zakkarií přitulili a objali ji, více o této události již nepromluvili a dále v Luminoru žili a pomáhali své nevlastní matce na farmě.
…Po třech letech…
Poslední lopata s hlínou dopadla na čerstvě zasypanou jámu. Zvuky zpívajících ptáků jen občas přerušil zvuk rarášků a jiných šotků, kteří pobývali poblíže hřbitova. Hlasy se postupně vytratily. Na hřbitově zůstaly krom hrobníka už jen dvě postavy, muž a dívka. Hrobník si hleděl svého a raději poodešel kousek dál, aby nerušil truchlící. Napětí mezi oběma stojícími postavami by se dalo krájet. Mlčení přerušil hlas muže, který poklekl před čerstvě zaspaným hrobem a pozvedl hlavu směrem k ženské postavě.
„Už jsme tu zůstali jen my dva, sestro.“
Nedostal odpověď. Dívka jen dále hleděla směrem ze hřbitova k moři. Odmlčel se, zavřel oči. Po chvíli jeho oči spočinuly zpět na ženské postavě, nezdálo se, že by se za tu dobu vůbec pohnula. Honily se jí v hlavě nejrůznější myšlenky, nedokázala nalézt ta správná slova. Muž se pomalu zvedl a vedle stojící dívky vypadal oproti ní, jako obr. Dívka přistoupila ke hrobu a zašeptala:
„Odpočívej v pokoji.“
Její hlas se nechvěl, na několik okamžiků nastalo ticho, jakoby ani ptáci nezpívali a raraši nevřískali. Pak jen dodala:
„Matko“
Společně s mužem vykročila směrem ze hřbitova.
...
„Mám plán bratříčku, přemýšlím nad ním už několik dní!“ Zašeptala polohlasem Zakkaria svému mladšímu bratru do ucha právě ve chvíli, kdy se již téměř nechal unášet klidem noci.
„A oč jde tak naléhavého, že s tím nemůžeš počkat do rána?“ Zakk se převalil na bok směrem k Zakkarii, ležící nedaleko vedle něj.
„Chceš snad opustit Luminor?“ Dodal ještě stále rozespalým hlasem.
„Ano!“ Dychtivě přitakala Zakkaria již hlasitějším tónem hlasu.
„To je přesně to, co chci!“
Zakkatia opět ztišila hlas a pokračovala téměř šeptem:
„Už nás tu nic nedrží a mám to již promyšlené, potřebuji už jen tebe, protože bez tebe nemá smysl ani uvažovat nad tímto plánem.“
„Hmm…“ Zívl Zakk a po krátké odmlce polohlasem dodal:
„I já jsem uvažoval nad odchodem z Luminoru, chci poznat svět, vidět místa, která naši rodiče navštívili a v neposlední řadě…“ Odmlčel se.
„Však ty mi rozumíš.“ Dodal již téměř neslyšně.
„Rozumím ti velmi dobře, ty to víš.“ Zašeptala mu do ucha Zakkaria.
„Vím ale také, že nesmíme být bláhoví a dělat si iluze, za ruinami Darkmooru číhá nebezpečí. Celý život jsme žili právě tady. Ani jeden z nás si nemůže být jistý, že by přežil život mimo Luminor.“ Pokračovala šeptem Zakkaria.
„Já jsem si ale jistá a to naprosto jistá, že společně to dokážeme!“ Vyhrkla ze sebe horlivě jedním dechem.
„Těch pár dobrodruhů, které v Luminoru stále potkáváme, tak nejsou lepší než my!“
Vítr se opřel do okenic a venku zahvízdal.
„Jsem si jistá, že jsem chytřejší než většina těch, kteří život mimo Luminor zvládají! A ty! Ty jsi silnější než dobrá polovina těch věhlasných bojovníků! Takže tady je plán!“
Odkašlala si a naklonila se k němu na vzdálenost, že slyšela i tlukot jeho srdce.
„Můj návrh zní asi takto, přihlásíme se u starosty jako noví rekruti odboje, naučíme se ohánět se zbraní, vyděláme peníze a vydáme se přes Darkmoor do Foxhole, odkud je již jen pomyslný krůček k Gheeru a pomstě. Ve světě jistě narazíme na další jednotlivce lidské rasy, kteří se k nám přidají proti Arapalu. Pomůžeme odboji, v čemkoli bude třeba, ale především se zasadíme o obnovení Tooru, Merhaby a zkázu Arapalu. Vybudujeme dynastii, která potrvá tisíce let!“ Vychrlila ze sebe, aniž by Zakka pustila ke slovu.
„Tvé plány mě děsí a zároveň mi přijdou tak trochu legrační.“ Uchechtel se Zakk.
„A kdo bude vládnout? Ty?“
Tón hlasu i přes šeptání jasně naznačoval, že Zakka nepřekvapila sestřina touha po moci.
„Já a ty můj bratříčku, společně, pro naše děti.“ Sladce odpověděla Zakkaria.
„Naše děti?“ Nesnažil se Zakk zakrýt své překvapení.
„Přesně tak!“ Uštěpačně utrousila Zakkaria
„Jen si to představ a promysli si to, ráno moudřejší večera, ještě si o tom promluvíme. Ale teď už žádné otázky, máš o čem přemýšlet a já chci ještě jednu věc vyřídit.“
Zarazila Zakkaria jakoukoliv snahu o další konverzaci, chvatně se zvedla z lůžka a téměř neslyšně zmizela do tmy.
Druhého dne ráno se společně vydali za starostou Luminoru, aby uvedli k životu smělý plán, který jen čas prověří, jestli bude mít delšího trvání, nebo pouze jepičí život.
...
Leknutím sebou škubla a probudila se. Polonahé tělo zpocené. Vzduch v místnosti teplý, vydýchaný. Tma, jen světlo z nikdy neuhasínající Dukeovy lampy, osvětlovalo místnost. Zadívala se na spícího bratříčka, vymanila se z jeho mohutných paží, které ji během spánku objímaly, a otevřela okno. Čerstvý vzduch zavanul pokojem, provoněl a osvěžil jej. Zhluboka se nadechla a tiše přišla zpět k posteli. Naklonila se nad postel a polibkem vzbudila Zakka. Zamžoural.
„Nestačilo ti to večer?“ Trochu vyčítavě utrousil.
„Měla jsem sen, tohle byla poslední kapka, dnes tu spíme naposledy, definitivně se stěhujeme, další noc už tu nestrávíme!"
„A ty myslíš, že v táboře už tě sny pronásledovat nebudou?“
„Mám tušení, že tam budu mít úplně jiné sny. Zdá se mi, že jakmile se tam úplně přestěhujeme, začne nová etapa našeho života!“
„No jen aby! Protože stěhování nesnáším!“
„Buď bez starosti, věci už máme pár dní přestěhované. Začala jsem tu mít pocit, že v Gheeru není bezpečno. A možná ani nikdy nebylo…“
„Žádné strachy sestřičko, já ti nenechám ublížit! A teď už zavři to okno a pojď se přitulit a spát!“
