Není na krok vidět. Naježená kočka jako posedlá zatíná drápy do všeho, na co dosáhne. Její vřískání se ztrácí ve kvílení větru. Stejně naprázdno vychází i veškerá její snaha o útok. Zoufalá snaha ještě něco změnit. Zoufalá snaha alespoň vyváznout. Všude kolem zuří sněhová bouře. Každým skokem vpřed další vlna štiplavého vichru odhazuje promočené tělíčko do náruče sněžných živlů. Zvíře znovu zavřeštělo a z posledních sil seklo do závěje, která před ním ožívala. Ta se rozlétla na všechny strany a skrz ni nedopadla na zem kočka, ale úplně vyčerpaná a bezmocná gwalka. Napnula všechny svaly v těle, aby ji vánice v tu ránu neodnesla. Nemůže ležet, prostě nemůže! Ucítila, jak se sníh pod ní začíná chvět. Ale dřív, než se vůbec zvládla pohnout, sněhový jazyk ji vymrštil do vzduchu a o dvanáct stop dál ji téměř celou zasypal. Vítr vítězně zakvílel a svázal ji pevně v jejím vězení. Gwalka udělala tu jedinou věc, na kterou se ještě zmohla. Zavřela oči.
Nemůže se pohnout. Nemůže mluvit. Fei. Bezmoc. Všechno před jejíma očima pohlcuje zem. Hoří.
V návalu vzteku ve vteřině zahnala obrazy ve tmě za víčky. Znovu už ne. Už to nedovolí. Ne tady. Ne takto. Znovu už „NE!!!“ S bolestným neslyšitelným výkřikem se jí povedlo osvobodit ruce a začala zuřivě odhrabovat sníh. V tom šíleném záchvatu se do ní opřel ledový vichr a mrazivá vlna jí sevřela vnitřnosti. Bezmyšlenkovitě si zakryla obličej lokty. Podlomila se jí kolena. A pak najednou vybuchla jako smyslů zbavená.
„JÁ TO NEDOVOLÍM!!! NIKDY!!!“ Tentokrát se řev vrátil ozvěnou zpátky a rozezněl se jí v uších jako ten nejvíc pohrdavý smích, který kdy slyšela. A v ten moment si gwalka uvědomila, co dělá. Ucítila tlak na hrudi, tíhu svého klesajícího těla, přerývaný dech, vztek vystřídala ostrá bolest a žal. Všechnu svou představivost a poslední zbytky vůle vložila do vzpomínky na jedno jediné místo a to nechala ve svém srdci rozhořet, když vyslovila dvě krátká slova. Zmizela. Ledová pláň se uklidnila a zavládlo ticho.
Gwalka se válí v trávě a buší do ní pěstmi. Je jí jedno, kde přesně je. Zem, která se stala obětí její bolesti, voní stejně. Vzduch, který se vzlyknutím občas polkne, vdechuje denně. Kdyby se uklidnila, slyšela by, jak malé vlnky narážejí na hliněný břeh jezírka. Ale jí je jedno, kde přesně je. Je celá mokrá, promrzlá a zamazaná od hlíny. Ruce má rozedřené, oči zavřené a vydává už jen nesrozumitelné skřeky. Za víčky jí ale běží minutu po minutě minulá noc. Právě začíná svítat.
Fei.
Vybavuje si její obličej.
Vrátila se.
Jak dlouho ji neviděla? Ví, že se cítila šťastně, jak přišla Fei. Ten pocit je teď cizí. Ale včera nebyl.
Vidí její obličej. Něco je jinak.
Břicho jí udělalo kotrmelec.
Ne! Ona musí být v pořádku. Je u gwalů. Viděla ji usínat... Určitě!
Sevřela oči o něco pevněji. Přehrává si včerejší noc.
„Rynn, mám takový pocit..., něco mě nutí..., občas když nechci,...“ Vidí jak Fei vstává a ošívá se a znova slyší, jak říká: „Někdy cítím, že mě něco pozoruje.“ Všimne si neklidného koně. Vidí, jak se utrhl a běží pryč.
Schovávají se do podzemí. Fei se klepe, říká, že má vidiny... ona ale taky vidí, jak se roztočil kolovrátek... Strhává ji k sobě. Zhasla světla. Fei je bez sebe. Ona rychle zamyká laboratoř. Slyší křik. Jde za ním. Vylézá z úkrytu. Fei stojí u stanu, hledí směrem k ohništi. „To je krev!“ Tráva u ohniště.. ohniště! je pryč... znovu rozeznává pentagram v kruhu. Vidí Fei vyděšeně pobíhat. Volá na ni, ať tam nechodí. Je pozdě. U kruhu jsou rozházené lebky. Ona hmouří oči a sleduje Fei jak v záchvatu bojuje s něčím, co ona zatím nevidí. Dělá krok vpřed. Objevuje se před ní průsvitná postava. Další. A další. Mrtvé vojsko. Nedovede zahnat myšlenky na ledovou pláň. Břichem jí projede pocit ostrý jak břitva. Couvá. Zakopává a padá dírou dolů do podzemí. Bolest hlavy. Křik. Kde je Fei? Znovu vylézá ven. Nadechuje se... a přestává se hýbat. Nemůže mluvit. Bezmoc. Blýská se a ty blesky z noční oblohy zapalují zemi. Všechno před jejíma očima pohlcuje oheň a země. Ví, že na ni Fei mluví. Vidí Palizu. Neví, kde se vzala. Hledí před sebe. Není schopná nic dělat. Není vyděšená. Není smutná. Necítí vztek. Je paralyzovaná a necítí vůbec nic. „RYNN!“ Slyší to. Nereaguje. Paliza honem odjíždí do tábora gwalů. Fei zmateně zachraňuje věci. Ona hledí před sebe. Paliza se vrací s Kyraenne. Je pozdě. Celé tábořiště zmizelo jako v tekutém písku. Jí se podlomila kolena. Vnímá ještě, že se s Fei něco děje. Pak...
Má temno. Gwalka se převalila na záda a vyplivla hlínu, co se jí dostala do pusy. Otevřela oči a zahleděla se na vycházející slunce. Další její vzpomínka je z lesa. Pamatuje si, že měly pak plno práce s uklidněním Fei, která se odmítala změnit zpět ve gwalku. Pokousaná Paliza stála opodál. Kyraenne byla až nezvykle potichu. Kolem nich leželo pár tělíček zakousnutých zvířat. Fei byla zlomená a slabá, hadí tělo ji ovládlo. Takovou slabost ona zná. Snažila se ji přesvědčit. Nakonec se had rozplynul a Fei jí padla do náruče se slovem „d d doma“ na rtech a s obrovským žalem v hlase. Rozhodly se vrátit. Nechtěly jen tak opustit místo, které, jak si Rynn právě uvědomila, bylo pro obě z nich domovem. Domovem, jehož ztráta jednu dohnala na okraj šílenosti a druhé dovolila jen nečinně přihlížet. Ani jedna z nich tomu nerozumněla. Jen jedna tušila. A to tušení jí nepřestává svírat žaludek ani teď, když leží na trávě kousek od svého stanu, celá od hlíny a klepe se zimou. A nepřestává ani když jí fareanka pomáhá na nohy, odvádí ji dovnitř a stará se ni, dokud gwalka vyčerpáním neusne v horečkách.
V noci na cestě z lesa si toho první všimla Paliza. Pak Kyraenne. A obě vyběhly naproti zničeným gwalkám, které se držely vzadu a sotva se vlekly. Pak to spatřily i ony. Tábořiště bylo netknuté. Na první pohled ani stopy po tom, co se jim nenávratně otisklo do očí. Opatrně prozkoumaly každý kout, každý stan i podzemí, všechno bylo na svém místě tak, jak si pamatovaly. Jen kousek od ohniště bylo něco navíc. Květina, jakou nikdo z nich ještě růst neviděl. Tu noc vyhledali útočiště v táboře gwalů. O něco později, když už Fei usnula, Rynn vzdala nekonečné převalování a vyklouzla z postele, jak nejtišeji dovedla. Nedalo jí to. Přenesla se.
Zrak jí padl na květinu. Sedla si k ní do trávy a ve světle lucerny si ji prohlížela. „Co ty jsi zač?“ Naklonila se blíž a chvíli pozorovala tancující světélka, co se odrážela na okvětních lístcích. „Jsi jako vytesaná z ledu,“ narovnala se a svěsila ramena. Pohledem rychle zkontrolovala tábořiště. Jak málo stačí, aby o tohle místo navždy přišla. Je tohle varování? Oči se jí zastavily na blikající lucerně nad vchodem do podzemí. Pomalu si zopakovala: „jak vytesaná z ledu...“ V tu ránu byla na nohách a zmizela za dřevěným poklopem. Nastalé ticho po chvíli rozrazil vzteklý vřískot zakončený útočným zaprskáním. A zase bylo ticho. Gwalka se přenesla na pláně a v podzemí po ní zůstal otevřený, na zem shozený zápisník. Na pláních se v tu noc zvedl vítr a rozpoutal sněhovou bouři.
O dva dny později
Horečka pomalu ustupuje, Rynn už konečně udrží opuchlé oči otevřené. Ještě je zesláblá, ale pomalu se snaží postavit na nohy. Musí se vzpamatovat. Kromě Walli od té noci nikoho neviděla. Potřebuje si s někým promluvit a urovnat si myšlenky. Potřebuje zase nabrat sílu. Opatrně vylezla ven ze stanu a zadívala se na oblohu. Sněžilo.