Není na krok vidět. Naježená kočka jako posedlá zatíná drápy do všeho, na co dosáhne. Její vřískání se ztrácí ve kvílení větru. Stejně naprázdno vychází i veškerá její snaha o útok. Zoufalá snaha ještě něco změnit. Zoufalá snaha alespoň vyváznout. Všude kolem zuří sněhová bouře. Každým skokem vpřed další vlna štiplavého vichru odhazuje promočené tělíčko do náruče sněžných živlů. Zvíře znovu zavřeštělo a z posledních sil seklo do závěje, která před ním ožívala. Ta se rozlétla na všechny strany a skrz ni nedopadla na zem kočka, ale úplně vyčerpaná a bezmocná gwalka. Napnula všechny svaly v těle, aby ji vánice v tu ránu neodnesla. Nemůže ležet, prostě nemůže! Ucítila, jak se sníh pod ní začíná chvět. Ale dřív, než se vůbec zvládla pohnout, sněhový jazyk ji vymrštil do vzduchu a o dvanáct stop dál ji téměř celou zasypal. Vítr vítězně zakvílel a svázal ji pevně v jejím vězení. Gwalka udělala tu jedinou věc, na kterou se ještě zmohla. Zavřela oči.
Nemůže se pohnout. Nemůže mluvit. Fei. Bezmoc. Všechno před jejíma očima pohlcuje zem. Hoří.
V návalu vzteku ve vteřině zahnala obrazy ve tmě za víčky. Znovu už ne. Už to nedovolí. Ne tady. Ne takto. Znovu už „NE!!!“ S bolestným neslyšitelným výkřikem se jí povedlo osvobodit ruce a začala zuřivě odhrabovat sníh. V tom šíleném záchvatu se do ní opřel ledový vichr a mrazivá vlna jí sevřela vnitřnosti. Bezmyšlenkovitě si zakryla obličej lokty. Podlomila se jí kolena. A pak najednou vybuchla jako smyslů zbavená.
„JÁ TO NEDOVOLÍM!!! NIKDY!!!“ Tentokrát se řev vrátil ozvěnou zpátky a rozezněl se jí v uších jako ten nejvíc pohrdavý smích, který kdy slyšela. A v ten moment si gwalka uvědomila, co dělá. Ucítila tlak na hrudi, tíhu svého klesajícího těla, přerývaný dech, vztek vystřídala ostrá bolest a žal. Všechnu svou představivost a poslední zbytky vůle vložila do vzpomínky na jedno jediné místo a to nechala ve svém srdci rozhořet, když vyslovila dvě krátká slova. Zmizela. Ledová pláň se uklidnila a zavládlo ticho.
Gwalka se válí v trávě a buší do ní pěstmi. Je jí jedno, kde přesně je. Zem, která se stala obětí její bolesti, voní stejně. Vzduch, který se vzlyknutím občas polkne, vdechuje denně. Kdyby se uklidnila, slyšela by, jak malé vlnky narážejí na hliněný břeh jezírka. Ale jí je jedno, kde přesně je. Je celá mokrá, promrzlá a zamazaná od hlíny. Ruce má rozedřené, oči zavřené a vydává už jen nesrozumitelné skřeky. Za víčky jí ale běží minutu po minutě minulá noc. Právě začíná svítat.
Fei.
Vybavuje si její obličej.
Vrátila se.
Jak dlouho ji neviděla? Ví, že se cítila šťastně, jak přišla Fei. Ten pocit je teď cizí. Ale včera nebyl.
Vidí její obličej. Něco je jinak.
Břicho jí udělalo kotrmelec.
Ne! Ona musí být v pořádku. Je u gwalů. Viděla ji usínat... Určitě!
Sevřela oči o něco pevněji. Přehrává si včerejší noc.
„Rynn, mám takový pocit..., něco mě nutí..., občas když nechci,...“ Vidí jak Fei vstává a ošívá se a znova slyší, jak říká: „Někdy cítím, že mě něco pozoruje.“ Všimne si neklidného koně. Vidí, jak se utrhl a běží pryč.
Schovávají se do podzemí. Fei se klepe, říká, že má vidiny... ona ale taky vidí, jak se roztočil kolovrátek... Strhává ji k sobě. Zhasla světla. Fei je bez sebe. Ona rychle zamyká laboratoř. Slyší křik. Jde za ním. Vylézá z úkrytu. Fei stojí u stanu, hledí směrem k ohništi. „To je krev!“ Tráva u ohniště.. ohniště! je pryč... znovu rozeznává pentagram v kruhu. Vidí Fei vyděšeně pobíhat. Volá na ni, ať tam nechodí. Je pozdě. U kruhu jsou rozházené lebky. Ona hmouří oči a sleduje Fei jak v záchvatu bojuje s něčím, co ona zatím nevidí. Dělá krok vpřed. Objevuje se před ní průsvitná postava. Další. A další. Mrtvé vojsko. Nedovede zahnat myšlenky na ledovou pláň. Břichem jí projede pocit ostrý jak břitva. Couvá. Zakopává a padá dírou dolů do podzemí. Bolest hlavy. Křik. Kde je Fei? Znovu vylézá ven. Nadechuje se... a přestává se hýbat. Nemůže mluvit. Bezmoc. Blýská se a ty blesky z noční oblohy zapalují zemi. Všechno před jejíma očima pohlcuje oheň a země. Ví, že na ni Fei mluví. Vidí Palizu. Neví, kde se vzala. Hledí před sebe. Není schopná nic dělat. Není vyděšená. Není smutná. Necítí vztek. Je paralyzovaná a necítí vůbec nic. „RYNN!“ Slyší to. Nereaguje. Paliza honem odjíždí do tábora gwalů. Fei zmateně zachraňuje věci. Ona hledí před sebe. Paliza se vrací s Kyraenne. Je pozdě. Celé tábořiště zmizelo jako v tekutém písku. Jí se podlomila kolena. Vnímá ještě, že se s Fei něco děje. Pak...
Má temno. Gwalka se převalila na záda a vyplivla hlínu, co se jí dostala do pusy. Otevřela oči a zahleděla se na vycházející slunce. Další její vzpomínka je z lesa. Pamatuje si, že měly pak plno práce s uklidněním Fei, která se odmítala změnit zpět ve gwalku. Pokousaná Paliza stála opodál. Kyraenne byla až nezvykle potichu. Kolem nich leželo pár tělíček zakousnutých zvířat. Fei byla zlomená a slabá, hadí tělo ji ovládlo. Takovou slabost ona zná. Snažila se ji přesvědčit. Nakonec se had rozplynul a Fei jí padla do náruče se slovem „d d doma“ na rtech a s obrovským žalem v hlase. Rozhodly se vrátit. Nechtěly jen tak opustit místo, které, jak si Rynn právě uvědomila, bylo pro obě z nich domovem. Domovem, jehož ztráta jednu dohnala na okraj šílenosti a druhé dovolila jen nečinně přihlížet. Ani jedna z nich tomu nerozumněla. Jen jedna tušila. A to tušení jí nepřestává svírat žaludek ani teď, když leží na trávě kousek od svého stanu, celá od hlíny a klepe se zimou. A nepřestává ani když jí fareanka pomáhá na nohy, odvádí ji dovnitř a stará se ni, dokud gwalka vyčerpáním neusne v horečkách.
V noci na cestě z lesa si toho první všimla Paliza. Pak Kyraenne. A obě vyběhly naproti zničeným gwalkám, které se držely vzadu a sotva se vlekly. Pak to spatřily i ony. Tábořiště bylo netknuté. Na první pohled ani stopy po tom, co se jim nenávratně otisklo do očí. Opatrně prozkoumaly každý kout, každý stan i podzemí, všechno bylo na svém místě tak, jak si pamatovaly. Jen kousek od ohniště bylo něco navíc. Květina, jakou nikdo z nich ještě růst neviděl. Tu noc vyhledali útočiště v táboře gwalů. O něco později, když už Fei usnula, Rynn vzdala nekonečné převalování a vyklouzla z postele, jak nejtišeji dovedla. Nedalo jí to. Přenesla se.
Zrak jí padl na květinu. Sedla si k ní do trávy a ve světle lucerny si ji prohlížela. „Co ty jsi zač?“ Naklonila se blíž a chvíli pozorovala tancující světélka, co se odrážela na okvětních lístcích. „Jsi jako vytesaná z ledu,“ narovnala se a svěsila ramena. Pohledem rychle zkontrolovala tábořiště. Jak málo stačí, aby o tohle místo navždy přišla. Je tohle varování? Oči se jí zastavily na blikající lucerně nad vchodem do podzemí. Pomalu si zopakovala: „jak vytesaná z ledu...“ V tu ránu byla na nohách a zmizela za dřevěným poklopem. Nastalé ticho po chvíli rozrazil vzteklý vřískot zakončený útočným zaprskáním. A zase bylo ticho. Gwalka se přenesla na pláně a v podzemí po ní zůstal otevřený, na zem shozený zápisník. Na pláních se v tu noc zvedl vítr a rozpoutal sněhovou bouři.
O dva dny později
Horečka pomalu ustupuje, Rynn už konečně udrží opuchlé oči otevřené. Ještě je zesláblá, ale pomalu se snaží postavit na nohy. Musí se vzpamatovat. Kromě Walli od té noci nikoho neviděla. Potřebuje si s někým promluvit a urovnat si myšlenky. Potřebuje zase nabrat sílu. Opatrně vylezla ven ze stanu a zadívala se na oblohu. Sněžilo.
Bouře
Příspěvků: 8
• Stránka 1 z 1
-
Serrlaid - Neophyte chatter
- Příspěvky: 93
- Registrován: 5.08.2013
Re: Bouře od Serrlaid » pon lis 30, 2015 6:54 pm 
„No to je dost! Už jsem se začínal bát, že to už nezvládneš.“
Gwalka s obtížemi pootevřela těžká oční víčka a zalapala po dechu. Hlas se nad ní sehnul.
„Vůbec bys tu neměla být, sestřičko,“ zastavil se kousek od jejího obličeje.
„Ga...Ga-le-be...?“ ztěžka vydechla a pokusila se zvednout ruku, přesvědčit se. Nešlo to. Místo toho jí dvě ruce chytily za zátylek, nadzvedly jí hlavu a mužský hlas jí naprosto klidným tónem řekl:
„Nic tě nebolí, nejsi vyčerpaná. Věř tomu, máš naprostou svobodu. Začni tím, že se posadíš.“ Než si gwalka uvědomila, že jí to, co slyší, nedává žádný smysl, posadila se. Nic ji nebolelo.
Rozhlídla se po místnosti. U protější stěny sedělo malé děvčátko, asi tak tříleté, a hrálo si s papírovou lodičkou. Vůbec si jich nevšímalo. Prohlídla si ji pozorněji. Její blonďaté vlásky, trochu delší tvářička, červená košilka... ta byla přece její! Malinká gwalka, o které si nepamatuje, že by ji někdy už viděla, má na sobě tuhle košili. Tu, co Rynn nosila jako malá. Je to snad její tříleté já, kdo k ní právě zvedl hlavu a podíval se na ni podivně prázdnýma laníma očima? Tohle všechno jí proběhlo hlavou během pár vteřin, než jí výhled na děvčátko zakryla mužská postava.
„Jak se teď cítíš?“ zeptal se. Rynn se pokusila pochytit svoje pocity. Zjistila ale zvláštní věc.
„Necítím vůbec nic.“ Ani zmatek, co měla do té doby v hlavě. Ani únavu. Ani se jí nezdá divné, že tu sedí před ní. Živý, nejspíš zdravý a mnohem starší, než si ho pamatovala. Zvedla ruce před sebe, dlaněma k sobě. Prohlídla si je, otočila a chvíli nechala zrak na hřbetu levé ruky, kde se jí hojila poměrně čerstvá rána. Ta jediná vypadala skutečně. Až hrozivě skutečně.
„Zdá se mi, jako bych ani nebyla.“ nechala ruce zase klesnout do klína.
„Měla by ses vrátit, dokud to ještě jde.“
„Nikdy ses neotočil...“ přešla jeho slova bez jedniného mrknutí. Bez jediného náznaku, že je slyšela.
„Nikdy jsi nezašla tak daleko,“ odvětil jí trochu vyčítavě.
„Nikdy jsem si nemyslela, že mám bratra lháře.“
„Nikdy jsem nevěděl, že jsi jako já.“
„Tohle proč říkáš?“ teď měla naopak jasno – cítí vztek. Gwal se k ní naklonil a položil jí obě ruce na spánky. Rynn zavřela oči. Chvíli pozorovala něco, co se jí odehrávalo před očima a pak zčervenala jako rajčátko. Odtrhla bratrovi ruce, vyskočila na nohy a s trhaným třepáním hlavy vyblekotala:
„A-a-ale to byla.. ú-uúplně jiná...“
„Vážně to byla jiná situace?“ Gwal se rozesmál.
„Já ho... já jsem mu...“ nestihla větu dokončit.
„Nechejme toho... Nedostala ses sem proto, abychom si něco vyčítali. Já, tak jak tady sedím, nejsem tvůj opravdový problém, Rynn.“ Gwalka, která teď přes něj viděla, znovu sjela pohledem k děvčátku. To už si nehrálo, ale upíralo na ně svoje zakalené oči. Gwal taky vstal.
„Měla by ses vrátit, dokud ještě máš proč...“ zopakoval jí znovu úplně klidným hlasem.
„Galebe?“
„Hm?“ podíval se jí do očí a opatrně ji chytl za ruce. V těch očích viděla, že přesně ví, na co se ho nakonec zeptá. Spolkla slova, která jí málem vyletěla z pusy – jestli žije – a špitla jen:
„Kde jsi?“
„Budu všude tam, kde chceš abych byl.“ Objal ji. „Protože tohle všechno je, setřičko,...“ políbil ji na čelo, „jen a jen tady ve tvé hlavě.“ Gwal se jí podíval přes rameno a zaposlouchal se do něčeho, co ona neslyšela.
„A teď máš právě nejvyšší čas se probudit!“ Strčil do ní až zavrávorala a ztratila rovnováhu. Na zem už nedopadla.
Kočka, kterou před pár hodinami zabalili do deky a vyčerpanou ji položili na měkkou kožešinu, se probrala právě včas, aby ještě zaslechla útržek rozhovoru před stanem, ve kterém odpočívala. Oba hlasy znala. Nechtěla poslouchat. Měla žízeň, na vodu ale nedosáhla. Už zase byla malátná, sotva ovládala svoje tělo. Jeden z hlasů ale jako by ani netoužil po soukromí. To věty druhého se ztrácely někde mezi ním a kočkou. Bylo to jedno, i když mluvili o ní, tyhle věty jí nepatřily. Už tak slyšela dost. Dost na to, aby si – to když hovor ustal a jeden z nich se vrátil do stanu – připadala mnohem mnohem míň schopná udržet svoje vědomí nad tím kočičím. Z posledních sil mu věnovala vděčný pohled, ale už se nepokusila o další proměnu zpět ve gwalku, jak ji znal. Prostě jen usnula. Ráno se uvidí...
Gwalka s obtížemi pootevřela těžká oční víčka a zalapala po dechu. Hlas se nad ní sehnul.
„Vůbec bys tu neměla být, sestřičko,“ zastavil se kousek od jejího obličeje.
„Ga...Ga-le-be...?“ ztěžka vydechla a pokusila se zvednout ruku, přesvědčit se. Nešlo to. Místo toho jí dvě ruce chytily za zátylek, nadzvedly jí hlavu a mužský hlas jí naprosto klidným tónem řekl:
„Nic tě nebolí, nejsi vyčerpaná. Věř tomu, máš naprostou svobodu. Začni tím, že se posadíš.“ Než si gwalka uvědomila, že jí to, co slyší, nedává žádný smysl, posadila se. Nic ji nebolelo.
Rozhlídla se po místnosti. U protější stěny sedělo malé děvčátko, asi tak tříleté, a hrálo si s papírovou lodičkou. Vůbec si jich nevšímalo. Prohlídla si ji pozorněji. Její blonďaté vlásky, trochu delší tvářička, červená košilka... ta byla přece její! Malinká gwalka, o které si nepamatuje, že by ji někdy už viděla, má na sobě tuhle košili. Tu, co Rynn nosila jako malá. Je to snad její tříleté já, kdo k ní právě zvedl hlavu a podíval se na ni podivně prázdnýma laníma očima? Tohle všechno jí proběhlo hlavou během pár vteřin, než jí výhled na děvčátko zakryla mužská postava.
„Jak se teď cítíš?“ zeptal se. Rynn se pokusila pochytit svoje pocity. Zjistila ale zvláštní věc.
„Necítím vůbec nic.“ Ani zmatek, co měla do té doby v hlavě. Ani únavu. Ani se jí nezdá divné, že tu sedí před ní. Živý, nejspíš zdravý a mnohem starší, než si ho pamatovala. Zvedla ruce před sebe, dlaněma k sobě. Prohlídla si je, otočila a chvíli nechala zrak na hřbetu levé ruky, kde se jí hojila poměrně čerstvá rána. Ta jediná vypadala skutečně. Až hrozivě skutečně.
„Zdá se mi, jako bych ani nebyla.“ nechala ruce zase klesnout do klína.
„Měla by ses vrátit, dokud to ještě jde.“
„Nikdy ses neotočil...“ přešla jeho slova bez jedniného mrknutí. Bez jediného náznaku, že je slyšela.
„Nikdy jsi nezašla tak daleko,“ odvětil jí trochu vyčítavě.
„Nikdy jsem si nemyslela, že mám bratra lháře.“
„Nikdy jsem nevěděl, že jsi jako já.“
„Tohle proč říkáš?“ teď měla naopak jasno – cítí vztek. Gwal se k ní naklonil a položil jí obě ruce na spánky. Rynn zavřela oči. Chvíli pozorovala něco, co se jí odehrávalo před očima a pak zčervenala jako rajčátko. Odtrhla bratrovi ruce, vyskočila na nohy a s trhaným třepáním hlavy vyblekotala:
„A-a-ale to byla.. ú-uúplně jiná...“
„Vážně to byla jiná situace?“ Gwal se rozesmál.
„Já ho... já jsem mu...“ nestihla větu dokončit.
„Nechejme toho... Nedostala ses sem proto, abychom si něco vyčítali. Já, tak jak tady sedím, nejsem tvůj opravdový problém, Rynn.“ Gwalka, která teď přes něj viděla, znovu sjela pohledem k děvčátku. To už si nehrálo, ale upíralo na ně svoje zakalené oči. Gwal taky vstal.
„Měla by ses vrátit, dokud ještě máš proč...“ zopakoval jí znovu úplně klidným hlasem.
„Galebe?“
„Hm?“ podíval se jí do očí a opatrně ji chytl za ruce. V těch očích viděla, že přesně ví, na co se ho nakonec zeptá. Spolkla slova, která jí málem vyletěla z pusy – jestli žije – a špitla jen:
„Kde jsi?“
„Budu všude tam, kde chceš abych byl.“ Objal ji. „Protože tohle všechno je, setřičko,...“ políbil ji na čelo, „jen a jen tady ve tvé hlavě.“ Gwal se jí podíval přes rameno a zaposlouchal se do něčeho, co ona neslyšela.
„A teď máš právě nejvyšší čas se probudit!“ Strčil do ní až zavrávorala a ztratila rovnováhu. Na zem už nedopadla.
Kočka, kterou před pár hodinami zabalili do deky a vyčerpanou ji položili na měkkou kožešinu, se probrala právě včas, aby ještě zaslechla útržek rozhovoru před stanem, ve kterém odpočívala. Oba hlasy znala. Nechtěla poslouchat. Měla žízeň, na vodu ale nedosáhla. Už zase byla malátná, sotva ovládala svoje tělo. Jeden z hlasů ale jako by ani netoužil po soukromí. To věty druhého se ztrácely někde mezi ním a kočkou. Bylo to jedno, i když mluvili o ní, tyhle věty jí nepatřily. Už tak slyšela dost. Dost na to, aby si – to když hovor ustal a jeden z nich se vrátil do stanu – připadala mnohem mnohem míň schopná udržet svoje vědomí nad tím kočičím. Z posledních sil mu věnovala vděčný pohled, ale už se nepokusila o další proměnu zpět ve gwalku, jak ji znal. Prostě jen usnula. Ráno se uvidí...
Rynn
-
Serrlaid - Neophyte chatter
- Příspěvky: 93
- Registrován: 5.08.2013
Re: Bouře od Serrlaid » stř pro 02, 2015 1:33 am
Opět se na něho opatrně podívala. Nechápala, proč zrovna on. Proč mu na tom tak záleží. Ale tak moc si přála, aby jí rozumněl. Měla na sebe vztek. Kdyby tehdy něco řekla... Neuměla to. Svoje pocity vždycky dusila v sobě. Řečí je vyjádřit nedovedla. Ani když už byly tak silné, tak zoufalé a silné, že je její oči prozradily v jediném pohledu. Ani tehdy nepřestávala mlčet. Teď by dala všechno za to, aby mohla říct alespoň jednu jedinou větu. Aby mohla říct, že to ona se den po dni, týden po týdnu pomalu zabíjela jedem. Aby mohla říct, že to ona se noc co noc pokoušela zmást svoje podvědomí. Že ona si schválně poranila ruku, aby cítila bolest – jinou, než tu, co ji poslední dobou dusila. Aby mohla říct, že žádný protijed ani žádný lék neutiší ten vztek, žal a zmatek, který ji naprosto ovládl a paralyzoval. Aby mu mohla říct, že je jedno kolik jich ještě přivede, že je jedno kolikrát se ještě marně pokusí navést je na správnou stopu. Je to jedno, protože taková stopa neexistuje. Ona je všechny zahladila svým mlčením. A teď by dala cokoliv za to, aby mu mohla říct, že jí to mrzí. Místo toho předstírala spánek a nechala ho odejít.
Později té noci daleko na východě
Tušila, že se Altaj ráno vrátí, aby ji zkontroloval. A věděla už, že najde prázdné tábořiště. Tlapka ji bolela a cestu pouští k nejbližší měsíční bráně by nezvládla. V duchu se mu za to omlouvala.
O hodinu později seděla gwalka opřená o zeď, s hlavou lehce sklopenou a zhluboka oddechovala. Co když je to opravdu všechno jen v její hlavě? Co když...?
Trvalo to jen okamžik. Pak se jí tělo rozvlnilo a konec myšlenky v její mysli splynul s kočičím mňoukáním. Ale to, co se před chvílí stalo, na co si vzpomněla, jí pomohlo uvědomit si, proč ještě pořád bojuje. Najednou viděla jasněji. To asi jak z jejího těla a mysli odcházely poslední zbytky jedu.
Později té noci daleko na východě
Tušila, že se Altaj ráno vrátí, aby ji zkontroloval. A věděla už, že najde prázdné tábořiště. Tlapka ji bolela a cestu pouští k nejbližší měsíční bráně by nezvládla. V duchu se mu za to omlouvala.
O hodinu později seděla gwalka opřená o zeď, s hlavou lehce sklopenou a zhluboka oddechovala. Co když je to opravdu všechno jen v její hlavě? Co když...?
Trvalo to jen okamžik. Pak se jí tělo rozvlnilo a konec myšlenky v její mysli splynul s kočičím mňoukáním. Ale to, co se před chvílí stalo, na co si vzpomněla, jí pomohlo uvědomit si, proč ještě pořád bojuje. Najednou viděla jasněji. To asi jak z jejího těla a mysli odcházely poslední zbytky jedu.
Rynn
-
Serrlaid - Neophyte chatter
- Příspěvky: 93
- Registrován: 5.08.2013
Re: Bouře od Serrlaid » úte pro 08, 2015 6:23 pm
Seděla na zemi ve stanu, opřená o plachtu a ani za nic nedovedla utišit to, co se jí odehrávalo v hlavě. Měla by spát. Vážně by se měla vyspat. Místo toho ale přejížděla prsty po už dost ohmataném zápisníku, otáčela jeho stránky, prolistovala ho několikrát tam a zase zpátky, otočila ho vzhůru nohama, několikrát ho zaklapla, odhodila ho do rohu, ale zase se po něm natáhla a znovu a znovu četla těch pár slov, co už beztak znala nazpaměť. Nesnáší, když věty nemají žádný konkrétní hlas. Na stránkách už nebylo nic, co by mohla přehlédnout. Věděla to. Bylo jí to jedno. Chtěla něco ještě najít, cokoliv. Jenomže nebylo co. Odložila knihu a přitáhla k sobě kolena.
„Neudělám žádnou blbost...“ šeptla si pro sebe. „Slíbila jsem to. Tentokrát fakt ne...“
Trochu se začala v klubíčku pohupovat a nechala myšlenky plynout tak, jak se draly ven. Měla tam zůstat. Říkala jim to. Vyděšená jak malá holka, jasně. No a? Vždyť oni byli taky. Viděla to. Cítila to. Pořád dokola opakovala, že jsou to jen iluze. Koho chtěla ale víc uklidnit? Je? Sebe? Sebe... určitě. Kolikrát ještě uvidí jak se jí tábořiště mění před očima? Kolikrát to ještě uvidí, než už to s ní tak nezamává? Než si zvykne. Než to přijme a uvidí v tom to, co sakra není schopná vyčíst a pochopit z pár počmáraných stránek.
„Eiesseia...“ vydechla. „Eiesseia...“ párkrát ještě zopakovala slovo, které do dnešní noci neslyšela. Nebo si to nepamatovala. Je tohle odpověď na alespoň jednu z milionu otázek? Myšlenky se jí zastavily na květinách, které začaly růst v táboře z naprosto promrzlé země. Květinách, ke kterým zvláštním způsobem přilnula i když by je nejraději z té země vytrhala i s kořeny.
„Je to tak, prokřehlá? Tak ti říkají?“ špitla. V duchu nadávala, že všechny herbáře, které měla, lehly popelem. Ale zároveň tušila, že by tady byly k ničemu.
„Maminko, pomoc mi.. prosím... aspoň jednou...“ trochu se jí rozklepal už tak dost zoufalý hlas. Přitáhla si plášť. Začala bezděky rýt prstem v hlíně, na které seděla. Trochu ji to uklidnilo. Vždyť tohle přece nemusí vědět. Nemusí se tím tak trápit. Neměla by. Je toho tolik kolem, co může řešit. Odboj, přátele, nepřátele, co bude zítra jíst, kdy dodělá slíbená plátna, kdy a z čeho namíchá lektvary do zásoby... tak proč ze všeho nejvíc ji trápí právě tohle...? Tohle a... Podívala se na rozvrtanou hlínu a okamžik zaraženě zírala na to, co její podvědomí vyplodilo. Zčervenala. Skvěle Rynn, skvěle, čím dál lepší. Zatřepala hlavou a dlaní rychle rozprášila obrázek v hlíně. Tohle nemá nikdo vidět. Pomalu vstala. Stejně neusne. Vyšla ze stanu.
Zastavila se o chvíli později u stanu, který stál u vody. Stála sotva na krok od jeho vchodu a už už natahovala ruku k závěsu. Zastavila ji ale dřív, než se její prsty dotkly zřasené látky. Je taky vzhůru? Párkrát váhavě pohla prsty, ale nakonec ruku svěsila. Ze stanu nebylo slyšet nic. Byla si jistá, že jeho majitel nespí. Zhluboka, ale velmi tiše vydechla. Nechtěla ho už rušit. Její dýku jí vrátí ráno. Nebo jindy.
„Neudělám žádnou blbost...“ šeptla si pro sebe. „Slíbila jsem to. Tentokrát fakt ne...“
Trochu se začala v klubíčku pohupovat a nechala myšlenky plynout tak, jak se draly ven. Měla tam zůstat. Říkala jim to. Vyděšená jak malá holka, jasně. No a? Vždyť oni byli taky. Viděla to. Cítila to. Pořád dokola opakovala, že jsou to jen iluze. Koho chtěla ale víc uklidnit? Je? Sebe? Sebe... určitě. Kolikrát ještě uvidí jak se jí tábořiště mění před očima? Kolikrát to ještě uvidí, než už to s ní tak nezamává? Než si zvykne. Než to přijme a uvidí v tom to, co sakra není schopná vyčíst a pochopit z pár počmáraných stránek.
„Eiesseia...“ vydechla. „Eiesseia...“ párkrát ještě zopakovala slovo, které do dnešní noci neslyšela. Nebo si to nepamatovala. Je tohle odpověď na alespoň jednu z milionu otázek? Myšlenky se jí zastavily na květinách, které začaly růst v táboře z naprosto promrzlé země. Květinách, ke kterým zvláštním způsobem přilnula i když by je nejraději z té země vytrhala i s kořeny.
„Je to tak, prokřehlá? Tak ti říkají?“ špitla. V duchu nadávala, že všechny herbáře, které měla, lehly popelem. Ale zároveň tušila, že by tady byly k ničemu.
„Maminko, pomoc mi.. prosím... aspoň jednou...“ trochu se jí rozklepal už tak dost zoufalý hlas. Přitáhla si plášť. Začala bezděky rýt prstem v hlíně, na které seděla. Trochu ji to uklidnilo. Vždyť tohle přece nemusí vědět. Nemusí se tím tak trápit. Neměla by. Je toho tolik kolem, co může řešit. Odboj, přátele, nepřátele, co bude zítra jíst, kdy dodělá slíbená plátna, kdy a z čeho namíchá lektvary do zásoby... tak proč ze všeho nejvíc ji trápí právě tohle...? Tohle a... Podívala se na rozvrtanou hlínu a okamžik zaraženě zírala na to, co její podvědomí vyplodilo. Zčervenala. Skvěle Rynn, skvěle, čím dál lepší. Zatřepala hlavou a dlaní rychle rozprášila obrázek v hlíně. Tohle nemá nikdo vidět. Pomalu vstala. Stejně neusne. Vyšla ze stanu.
Zastavila se o chvíli později u stanu, který stál u vody. Stála sotva na krok od jeho vchodu a už už natahovala ruku k závěsu. Zastavila ji ale dřív, než se její prsty dotkly zřasené látky. Je taky vzhůru? Párkrát váhavě pohla prsty, ale nakonec ruku svěsila. Ze stanu nebylo slyšet nic. Byla si jistá, že jeho majitel nespí. Zhluboka, ale velmi tiše vydechla. Nechtěla ho už rušit. Její dýku jí vrátí ráno. Nebo jindy.
Rynn
-
Serrlaid - Neophyte chatter
- Příspěvky: 93
- Registrován: 5.08.2013
Re: Bouře od Serrlaid » pát pro 25, 2015 3:18 pm
Slunce zapadlo za obzor už strašně dávno. V táboře se tma rozlezla do všech koutů, kde se ona normálně toulávala očima. Jen jedna louč ještě vzdorovala noci, v posledních záchvěvech ji okrádala o místo u vyhaslého ohniště. Tam gwalka seděla. Promočený kabát, zmáčené vlasy, na kost promrzlá. Seděla bez hnutí a hleděla někam do tmy. Jen občas zamrkala, když se v jejím vnitřním světě myšlenky přeskupily. Vlků, co se jí stahovali k tábořišti, si zatím nevšimla. Ale dokud hoří louč, nemusí se jich bát.
Jak krásně jí ráno bylo. Vstávala s červánky na tvářích. A dost pozdě. Dokonce i na ten sníh si zvykla. Skoro se už zdálo, že i jí se do duše dostane klid. Ale on to byl spíš takový klid, jakým dřímala sváteční krajina. Klid před bouří. Poslední chvilka míru, poslední oslava života před tím, než se všechno uloží ke spánku, nebo zmrzne - v jednom a tom stejném okamžiku. Okamžiku...
Gwalka sklopila oči ke svému klínu, kde její ruce svíraly její starý plášť. Taky byl promočený, ale ve světle louče světélkoval jako rozžhavená láva. Barva z něj zůstávala Rynn na rukách. Nedala jí ještě šanci zaschnout, vpít se do poslední nitky. Víc barviva už nemá, musí to stačit. Vlastně si ani není jistá, jestli zrovna na tomhle záleží. Chytá se každého stébla. A jedno má teď na dosah ruky. Kdyby se cokoliv stalo, kdyby... Může být tohle cesta? Tisíckrát si v hlavě přehrála co ví a co si domyslela. Toho druhého se bála víc.. domněnek. Tisíckrát jí v hlavě zaznělo, ať je opatrná. Tohle varování mělo různé hlasy. A čím dál častěji znělo spíš jako prosba. Hodně naléhavá prosba. Oni ji znají... čekají snad... tuší někdo z nich, k čemu se chystá? Před pár hodinami se zdálo, že není jediná, koho to napadlo. Není si vůbec jistá, jestli on bude čekat na to, až přijde správný čas. Už i proto musí být připravená. Musí najít kováře. Nějakého, který se nebude vyptávat. A pak už bude zbývat jen jedna věc.
Zahleděla se do dohořívajícího plamene, kde plápolala jen jedna jediná vzpomínka. Tancující plamínky se jí vypalovaly na sítnici a na chviličku se zaleskly v slze, co jí stekla do klína.
„Být s tebou...“
Než její šepot dozněl, jedním rychlým pohybem zhasla to, co zbylo z louče a ze vzpomínky v ní ukryté. Ozvalo se zavytí.
Jak krásně jí ráno bylo. Vstávala s červánky na tvářích. A dost pozdě. Dokonce i na ten sníh si zvykla. Skoro se už zdálo, že i jí se do duše dostane klid. Ale on to byl spíš takový klid, jakým dřímala sváteční krajina. Klid před bouří. Poslední chvilka míru, poslední oslava života před tím, než se všechno uloží ke spánku, nebo zmrzne - v jednom a tom stejném okamžiku. Okamžiku...
Gwalka sklopila oči ke svému klínu, kde její ruce svíraly její starý plášť. Taky byl promočený, ale ve světle louče světélkoval jako rozžhavená láva. Barva z něj zůstávala Rynn na rukách. Nedala jí ještě šanci zaschnout, vpít se do poslední nitky. Víc barviva už nemá, musí to stačit. Vlastně si ani není jistá, jestli zrovna na tomhle záleží. Chytá se každého stébla. A jedno má teď na dosah ruky. Kdyby se cokoliv stalo, kdyby... Může být tohle cesta? Tisíckrát si v hlavě přehrála co ví a co si domyslela. Toho druhého se bála víc.. domněnek. Tisíckrát jí v hlavě zaznělo, ať je opatrná. Tohle varování mělo různé hlasy. A čím dál častěji znělo spíš jako prosba. Hodně naléhavá prosba. Oni ji znají... čekají snad... tuší někdo z nich, k čemu se chystá? Před pár hodinami se zdálo, že není jediná, koho to napadlo. Není si vůbec jistá, jestli on bude čekat na to, až přijde správný čas. Už i proto musí být připravená. Musí najít kováře. Nějakého, který se nebude vyptávat. A pak už bude zbývat jen jedna věc.
Zahleděla se do dohořívajícího plamene, kde plápolala jen jedna jediná vzpomínka. Tancující plamínky se jí vypalovaly na sítnici a na chviličku se zaleskly v slze, co jí stekla do klína.
„Být s tebou...“
Než její šepot dozněl, jedním rychlým pohybem zhasla to, co zbylo z louče a ze vzpomínky v ní ukryté. Ozvalo se zavytí.
Rynn
-
Serrlaid - Neophyte chatter
- Příspěvky: 93
- Registrován: 5.08.2013
Re: Bouře od Serrlaid » ned led 03, 2016 2:16 pm
Usnul. Vždyť stejně jako ona už dvě noci nezamhouřil oka. Nejedli, nepili, skoro nemluvili. Prohlídla si ho. Jeho spánek byl cokoliv, jen ne klidný. Párkrát sebou škubl, něco zamumlal, bezděky svíral pěst. Ale spal. Docela mu to záviděla. Sedla si a opřela se o plachtu stanu. Zhluboka se nadechla a vydechla až uprostřed náměstí, kam se přenesla. V té stejné vteřině se schovala do stínu jednoho ze sloupů. Tohle se naučila rychle. Musela.
Proplížila se kolem gheerské banky. Její kroky vedlo jako vždy... tušení. A tu noc i mimořádné štěstí – nezdálo se, že by se měla před kým ukrývat. Jen jednoho muže na stráži obešla velkým obloukem a jeho únavu využila k proklouznutí pootevřenými železnými dveřmi. Štěstí. Ani nepřemýšlela, jak se dostane zase ven. Tak daleko její plány nesahaly. Soustředila se jen na Zakkarii.
Stejně hladce se po chvíli ocitla ve studené podzemní chodbě. Přitiskla se ke zdi a snažila se sklidnit dech. Čas jí běžel zvláštním způsobem. Nahoře se vlekl, teď mu nestíhala. Srdce jí bušilo jako splašené. Posledních pár minut viděla jen v záblescích. Sáhla si na hruď a lehce sklopila hlavu. Neměla nic, než tuhle košili. Jediné co ji chrání, je tma. A Zakkarie jako ohýnek v jejím srdci.. a zdroj hoří někde tady. Cítí ji. Vyrazila dál temnou chodbou.
O chvíli později stála s rukou nataženou před kamennými dveřmi. Ty se bez jediného zvuku otevřely a v tu chvíli přestala vidět. Celé podzemí zalilo světlo. Projelo jí jako tisíc šípů mířících přímo na srdce a srazilo ji na kolena. Jakoby z dálky uslyšela krákání vyplašených vran. Celé tělo se jí rozetřáslo pod vlnou emocí, které dlouho držela hodně hluboko v sobě. A místo po nich zaplnilo něco, co naopak dlouho nepocítila - čistá láska. Rynn se rozplakala. Světlo pomalu sláblo a ona přes slzy rozeznala obrys jiné postavy. Ta držela zdroj ve svých dlaních. A dřív, než se Rynniny oči vzpamatovaly, zmizela i s ním kdesi v znovu potemnělých chodbách. Vážně právě zase viděla svého bratra? V tom jí vědomí žuchlo zpátky do neklidně spícího těla. Hodně hodně daleko od Gheeru. Otevřela oči a zadívala se na spícího Altaje.
O něco později stála na břehu, už úplně probuzená, a sundávala si šaty. Bez váhání skočila do vody a potopila se. Myšlenky k ní pod vodní hladinou promluvily hlasem jejího bratra. Co chceš nejvíc najít, Rynn? Pravdu? Co si sakra myslíš, že pořád ještě hledáš? Ur tě ochraňuj...
Proplížila se kolem gheerské banky. Její kroky vedlo jako vždy... tušení. A tu noc i mimořádné štěstí – nezdálo se, že by se měla před kým ukrývat. Jen jednoho muže na stráži obešla velkým obloukem a jeho únavu využila k proklouznutí pootevřenými železnými dveřmi. Štěstí. Ani nepřemýšlela, jak se dostane zase ven. Tak daleko její plány nesahaly. Soustředila se jen na Zakkarii.
Stejně hladce se po chvíli ocitla ve studené podzemní chodbě. Přitiskla se ke zdi a snažila se sklidnit dech. Čas jí běžel zvláštním způsobem. Nahoře se vlekl, teď mu nestíhala. Srdce jí bušilo jako splašené. Posledních pár minut viděla jen v záblescích. Sáhla si na hruď a lehce sklopila hlavu. Neměla nic, než tuhle košili. Jediné co ji chrání, je tma. A Zakkarie jako ohýnek v jejím srdci.. a zdroj hoří někde tady. Cítí ji. Vyrazila dál temnou chodbou.
O chvíli později stála s rukou nataženou před kamennými dveřmi. Ty se bez jediného zvuku otevřely a v tu chvíli přestala vidět. Celé podzemí zalilo světlo. Projelo jí jako tisíc šípů mířících přímo na srdce a srazilo ji na kolena. Jakoby z dálky uslyšela krákání vyplašených vran. Celé tělo se jí rozetřáslo pod vlnou emocí, které dlouho držela hodně hluboko v sobě. A místo po nich zaplnilo něco, co naopak dlouho nepocítila - čistá láska. Rynn se rozplakala. Světlo pomalu sláblo a ona přes slzy rozeznala obrys jiné postavy. Ta držela zdroj ve svých dlaních. A dřív, než se Rynniny oči vzpamatovaly, zmizela i s ním kdesi v znovu potemnělých chodbách. Vážně právě zase viděla svého bratra? V tom jí vědomí žuchlo zpátky do neklidně spícího těla. Hodně hodně daleko od Gheeru. Otevřela oči a zadívala se na spícího Altaje.
O něco později stála na břehu, už úplně probuzená, a sundávala si šaty. Bez váhání skočila do vody a potopila se. Myšlenky k ní pod vodní hladinou promluvily hlasem jejího bratra. Co chceš nejvíc najít, Rynn? Pravdu? Co si sakra myslíš, že pořád ještě hledáš? Ur tě ochraňuj...
Rynn
-
Serrlaid - Neophyte chatter
- Příspěvky: 93
- Registrován: 5.08.2013
Re: Bouře od Serrlaid » stř led 06, 2016 2:27 pm
Rynn si pomalu sundala kožený nákrčník a promula si krk. Hlavu naklonila do prava, pak do leva, předklonila a s tlumeným křupnutím sykla. Chytla se za šíji. Lapkové... o co ji chtěli obrat tentokrát? Tu jejich touhu podříznout každého na potkání nesdílela. Kupodivu jí ta představa vytvořila na tváři přiblblý úsměv. Který zmizel s dalším křupnutím. Opatrně začala odkládat zbylé části zbroje. Tady ji potřebovat nebude. Ani dýku zastrčenou za opaskem. A díky bohu ani tohle ne. Odepla brašnu s lektvary. Pořád si tu měla kde uložit věci, to ji potěšilo. Zavřela truhlu a znovu se otočila k muži, který sledoval každý její pohyb. Usmála se na něho.
„Takže... kdy jsi se vlastně vrátil?“ Muž s odpovědí ale nespěchal. Rynn si sedla na okraj stolu a nespouštěla z něj oči. „Nebo... jsi tu jen... však víš, ty oslavy...“
„Vzdej to, Rynn,“ ozval se druhý muž z opačného kouta místnosti. „Dostal úpal a zahořkl na gwalky.“ S lehkým pobavením v hlase po chvíli dodal: „prej zlomený srdce. Měla bys ho asi vzít do hospody.“
„No, nezdá se mi, že by mě rád viděl, strýčku.“ Věnovala nemluvnému muži další úsměv.
„Blábolíš nesmysly...“ odvětil jí nemluva podrážděně. Gwalka jen pokrčila rameny. Muž se otočil, vyšel ven a nechal za sebou pootevřené dveře. Gwalka lehce zaraženě vyhledala pohled toho, koho oslovovala „strýčku“.
„Co je mu?“ Muž v koutě jen potřásl hlavou, něco zamumlal a sklonil se opět ke své práci. Rynn povytáhla obočí a seskočila ze stolu. Šla zavřít dveře. Dřív, než je stihla dovřít, zvládla ještě tak tak uskočit, než by ji praštily do čela. Na prahu stála starší, bělovlasá žena s košíkem plným neočištěných kořínků.
„Adino!“ Rynn se jí ihned vrhla kolem krku. Stařence vypadl překvapením košík z ruky. Obě ruce nechala chvíli jen tak viset ve vzduchu a pak gwalku s pár vzdechy objala. Její manžel vzhlédl a na obě se spokojeně usmál.
„Rynnuško, drahá...“ tiskla ji k sobě. „Rynn...“ Gwalka jí vyklouzla z náruče a pomohla jí na židli. Bez jediného slova pak začala sbírat rozsypané kořínky. Žena k ní zvedla ruce, jako by se chtěla přesvědčit, že se jí opravdu jen nezdá. Rynn nechala kořínky kořínkama a posadila se na zem k jejím nohám.
Dlouho spolu pak hovořily. O světě, o ní, o její rodině, hlavně o otci, taky o Luminoru,... o novinkách posledních tří let. Mluvily vesele, bez výčitek. Až do večera. Pak i ony přišly.
„Rynn...,“ podívala se přes stůl přímo na ni. Gwalka na chvíli přestala čistit ženšen a pohled jí opětovala. Nelíbila se jí změna v jejím hlase.
„Promiň, drahá, ale... musím se zeptat... tři roky jsi nepřijela...“ Gwalka opět sklopila hlavu a zajela nožíkem do kořínku, až moc hluboko. Odložila oboje, ženšen i nůž, a podívala se znovu na Adinu. Tady nemělo cenu čekat, až otázku opravdu položí. Od rána visela ve vzduchu.
„Jezdívala jsem do Luminoru, jen...“ semkla rty.
„Jen jsi nechtěla, aby o tom Luminor věděl, hm?“ Žena se na ni smutně, ale chápavě usmála. Rynn přikývla.
„A tvůj syn mi připomněl proč... teti.“
„Saida si nevšímej, je zatrpklý, ublížený. Nedávno se vrátil. A tebe tu určitě nečekal.“ Žena si znatelně povzdechla. „A asi ti ještě neodpustil. Stejně jako jsi ty pořád neodpustila Luminoru.“ Adina ji dala čas. V tichosti ji chvíli pozorovala. „Ty jsi nepřijela jen kvůli dopisu, co jsem ti poslala. Znám tě dlouho, děvče. Utekla jsi ke mně poprvé, když ti byly čtyři. Co se teď změnilo... Rynn?“ Gwalka se k jejímu překvapení usmála.
„Dobrý... přítel.. mi otevřel oči. Nemám tolik času, abych jím plýtvala na přehrávání si minulosti. A na lítost.“ Rynnin pohled sklouz ke dveřím a zase zpátky na Adinu. „Nikdo nemá,“ dodala. Žena se trochu natáhla a chytla ji za ruku.
„Poděkuj mu za mě, má milá.“ Lehce jí ruku stiskla a sama se vrátila k práci. Rynn taky. Po chvíli Adina znovu vzhlídla, se zvláštním zábleskem v očích a trochu pobaveným úsměvem na rtech.
„A Rynn... neotevřel ti taky srdíčko?“ Rynn se na ni usmála. Víc nemusela, Adina věděla svoje.
Po západu slunce
Gwalka si opět navlékala zbroj. Adina ji ochranitelsky pozorovala a uchechtla se, když ji viděla zápasit se sponou na opasku. I Rynn to rozesmálo. Ani za nic si tu sponu nenechá vyměnit! Sklonila se ještě jednou k truhle a vytáhla plášť. V tu ránu se jí ve tváři mihly starosti. Zachvělo se jí čelo. Na sklonku dne si opět vzpomněla na Zakkarii. A tahle změna Adině neušla. Dotkla se její paže, vzala plášť a sama ho své gwalce přehodila přes ramena, jako tolikrát předtím. Při zapínání spony se jí zadívala hluboko do hnědých očí.
„Rynn, co přesně tě teď trápí?“
O hodinu později už hnala Nukena pouští a ještěrka jen blaženě pohazovala hlavou. A jezdkyně na jejím hřbetu měla dobré zprávy. Zatraceně dobré zprávy.
„Takže... kdy jsi se vlastně vrátil?“ Muž s odpovědí ale nespěchal. Rynn si sedla na okraj stolu a nespouštěla z něj oči. „Nebo... jsi tu jen... však víš, ty oslavy...“
„Vzdej to, Rynn,“ ozval se druhý muž z opačného kouta místnosti. „Dostal úpal a zahořkl na gwalky.“ S lehkým pobavením v hlase po chvíli dodal: „prej zlomený srdce. Měla bys ho asi vzít do hospody.“
„No, nezdá se mi, že by mě rád viděl, strýčku.“ Věnovala nemluvnému muži další úsměv.
„Blábolíš nesmysly...“ odvětil jí nemluva podrážděně. Gwalka jen pokrčila rameny. Muž se otočil, vyšel ven a nechal za sebou pootevřené dveře. Gwalka lehce zaraženě vyhledala pohled toho, koho oslovovala „strýčku“.
„Co je mu?“ Muž v koutě jen potřásl hlavou, něco zamumlal a sklonil se opět ke své práci. Rynn povytáhla obočí a seskočila ze stolu. Šla zavřít dveře. Dřív, než je stihla dovřít, zvládla ještě tak tak uskočit, než by ji praštily do čela. Na prahu stála starší, bělovlasá žena s košíkem plným neočištěných kořínků.
„Adino!“ Rynn se jí ihned vrhla kolem krku. Stařence vypadl překvapením košík z ruky. Obě ruce nechala chvíli jen tak viset ve vzduchu a pak gwalku s pár vzdechy objala. Její manžel vzhlédl a na obě se spokojeně usmál.
„Rynnuško, drahá...“ tiskla ji k sobě. „Rynn...“ Gwalka jí vyklouzla z náruče a pomohla jí na židli. Bez jediného slova pak začala sbírat rozsypané kořínky. Žena k ní zvedla ruce, jako by se chtěla přesvědčit, že se jí opravdu jen nezdá. Rynn nechala kořínky kořínkama a posadila se na zem k jejím nohám.
Dlouho spolu pak hovořily. O světě, o ní, o její rodině, hlavně o otci, taky o Luminoru,... o novinkách posledních tří let. Mluvily vesele, bez výčitek. Až do večera. Pak i ony přišly.
„Rynn...,“ podívala se přes stůl přímo na ni. Gwalka na chvíli přestala čistit ženšen a pohled jí opětovala. Nelíbila se jí změna v jejím hlase.
„Promiň, drahá, ale... musím se zeptat... tři roky jsi nepřijela...“ Gwalka opět sklopila hlavu a zajela nožíkem do kořínku, až moc hluboko. Odložila oboje, ženšen i nůž, a podívala se znovu na Adinu. Tady nemělo cenu čekat, až otázku opravdu položí. Od rána visela ve vzduchu.
„Jezdívala jsem do Luminoru, jen...“ semkla rty.
„Jen jsi nechtěla, aby o tom Luminor věděl, hm?“ Žena se na ni smutně, ale chápavě usmála. Rynn přikývla.
„A tvůj syn mi připomněl proč... teti.“
„Saida si nevšímej, je zatrpklý, ublížený. Nedávno se vrátil. A tebe tu určitě nečekal.“ Žena si znatelně povzdechla. „A asi ti ještě neodpustil. Stejně jako jsi ty pořád neodpustila Luminoru.“ Adina ji dala čas. V tichosti ji chvíli pozorovala. „Ty jsi nepřijela jen kvůli dopisu, co jsem ti poslala. Znám tě dlouho, děvče. Utekla jsi ke mně poprvé, když ti byly čtyři. Co se teď změnilo... Rynn?“ Gwalka se k jejímu překvapení usmála.
„Dobrý... přítel.. mi otevřel oči. Nemám tolik času, abych jím plýtvala na přehrávání si minulosti. A na lítost.“ Rynnin pohled sklouz ke dveřím a zase zpátky na Adinu. „Nikdo nemá,“ dodala. Žena se trochu natáhla a chytla ji za ruku.
„Poděkuj mu za mě, má milá.“ Lehce jí ruku stiskla a sama se vrátila k práci. Rynn taky. Po chvíli Adina znovu vzhlídla, se zvláštním zábleskem v očích a trochu pobaveným úsměvem na rtech.
„A Rynn... neotevřel ti taky srdíčko?“ Rynn se na ni usmála. Víc nemusela, Adina věděla svoje.
Po západu slunce
Gwalka si opět navlékala zbroj. Adina ji ochranitelsky pozorovala a uchechtla se, když ji viděla zápasit se sponou na opasku. I Rynn to rozesmálo. Ani za nic si tu sponu nenechá vyměnit! Sklonila se ještě jednou k truhle a vytáhla plášť. V tu ránu se jí ve tváři mihly starosti. Zachvělo se jí čelo. Na sklonku dne si opět vzpomněla na Zakkarii. A tahle změna Adině neušla. Dotkla se její paže, vzala plášť a sama ho své gwalce přehodila přes ramena, jako tolikrát předtím. Při zapínání spony se jí zadívala hluboko do hnědých očí.
„Rynn, co přesně tě teď trápí?“
O hodinu později už hnala Nukena pouští a ještěrka jen blaženě pohazovala hlavou. A jezdkyně na jejím hřbetu měla dobré zprávy. Zatraceně dobré zprávy.
Rynn
-
Serrlaid - Neophyte chatter
- Příspěvky: 93
- Registrován: 5.08.2013
Re: Bouře od Serrlaid » čtv úno 25, 2016 7:12 pm
Asi po sté si osušila oči a přítáhla kolena blíž k tělu. Nebylo to už nic víc, než pár rutinních pohybů, co byly naprosto k ničemu. Brečela. Seděla na tom molu už hodiny. Merhaba její slzy neviděla poprvé, ona je tu nijak neskrývala. Možná proto, že si byla naprosto jistá tím, že je jediná živá duše široko daleko. Nebo právě naopak, tentokrát doufala v to, že její vzlyky vyslechnou duše těch, co nikdy nepoznala. Že ji uslyší... někdo.
Co se to teď stalo? Teď...? Vždyť kvůli Nunce se mu tolik měsíců vyhýbala. Nechtěla se mu podívat do očí, nechtěla si zapamatovat jeho gesta, nechtěla slyšet jeho hlas, nechtěla s ním zůstat o samotě. Marně. Pokaždé, když spolu tehdy mluvili, snažila se neublížit té, které patřilo jeho srdce. Tak tomu alespoň věřila. Raději ubližovala sobě, zatímco on... čekal. Vždyť ona všechnu svou vůli upínala k tomu, aby v něm tuhle naději nenechala vyhasnout... aby se nestala obvazem, lékem na jeho rány na duši. Ne na její úkor. Tohle nikdo nevidí. Nevidí, že ona není důvod, proč se vztah těch dvou už dávno rozsypal. A teď...? Jako zoufalá snaha chytnout poslední stéblo trávy. Proč teď? Pár měsíců zpět, možná... ne... určitě. Sama by ho za ní poslala. Sama. Nikdy by to nepřiznala nahlas, ale moc dobře věděla, že, kdyby se rozhodl, nechala by ho za ní jít. Tehdy. Ne teď. A sama by pak zmizela. Nunka ji vždycky trápila, bála se jí a bylo ji jí líto zároveň. Jediný její pohled byl jako rána do břicha. Cokoliv ji v tu chvíli u srdce hřálo, zmrzlo pod těma ledovýma očima. Ale teď? Viděla samu sebe jak před ním klečí. Mlčky, se skloněnou hlavou a pevně zavřenýma očima. Jak marně hledá sílu na to, aby to vyslovila. A jeho, jak nevěřícně a zoufale vrtí hlavou. To si vážně myslela, že by něco takového mohla byť jen říct? Že by zvládla vzít zpět svůj slib a pustit ho... kdyby chtěl? Ne, už ne. Ne teď. Už nikdy. A stejně. Zase se donutila pochybovat, že ten jediný pevný bod, který teď v životě má, se nerozplyne. Pochybovat o sobě, že už se dokáže neotočit zády. Že tentokrát má sílu neutéct. Být tam. Být u něj. A že jemu nebude bez ní líp. Všechno to potřebovala vybrečet. Dostat ze sebe ten jed, který působí silněji, než všechno, co kdy zvládla namíchat. Otisk cizích slov na její duši. Měla jeho slib a ten byl pro ni cennější, než cokoliv jiného.. Jediné nedokázala pochopit. Ten zvrácený pocit hrdosti, který Nunce nedovolil udělat... říct … něco... cokoliv... v době, kdy šlo ještě všechno změnit. To co je za hrdost, když ani narození jejich dítěte ji nedovedlo překonat...
Zavřela oči a zahleděla se do vzpomínek, najednou mnohem míň zapomenutých, ale pořád tak neuvěřitelně vzdálených...
Ležela ve stanu a snažila se neposlouchat rozhovor za plachtou. Gwalův hlas byl ale silnější, než její kočičí vůle.
„Nunka se už nedozvěděla tolik tvých afér... by sis mohl dělat zářezy na kopí...“ Odpověď muže se k ní nedonesla, opět ji přehlušil gwalův hlas: „vždycky je to něco výrazně jiného... navíc, po tobě kouká skoro každá...“
Vzpomínky se přeskupily a vynořil se jiný rozhovor.
„Kdybych tě měla nějak charakterizovat jedním slovem, tak to bude tohle“, řekla gwalka ve fialové tunice a zadívala se na ni starostlivýma očima.
„Utíkám...“ kývla ona.
„Nevím, před čím přesně, ale skoro mi přijde, že před čímkoliv,“ pokračovala Daryanna. „Přála bych ti, abys jednou utíkat přestala.. postavila se všemu tomu, co tě honí z místa na místo. A našla mír a konečně domov.“
Teď seděla s Altajem u ohně v táboře Přízraků
„Kyraenne vám řekla, že jsem před vámi utekla, že ano?“ Nedívala se na něho. Altaj sevřel rty.
„Musím odpovídat?“ Zadíval se na ni a sklonil po chvíli hlavu. Ona potřásla hlavou. Nemusel.
„Proč vás to tak rozhodilo?“ Podívala se na něho. On se zhluboka nadechl a setkal se s ní pohledem.
„Kdybyste věděla, co vše se ve mně pere,“ odmlčel se. Pak pokračoval velmi tichým hlasem: „každá chvilka s vámi je jako požehnání,“ začal zvedat jednu ruku ale zarazil ji v půlce pohybu. „Po každém požehnání ale přijde hádka s mým.. vnitřním já...“ stáhl ruku. Než stihla něco říct, za jejich záda se přenesla Daryanna.
„Zdravím, neruším?“
Rynn zamrkala a popohnala vzpomínky z toho večera kupředu.
Podíval se na ni a ona se zarazila.
„Opravdu půjdete?“ Ona se na něj zadívala a zaváhala.
„Raději bych zůstala, ale... je to těžké.“ Oči se jí zalesky, stěží držela slzy. Stoupl si k ní a dal jí ruce na ramena. Zadívala se mu do očí, do těch hlubokých zelených očí.
„Okamžik...“ vydechl. „Já... byl... bych rád...“ zašeptal. Ona jen stála. Topila se. Pak se k němu naklonila a krátce, nesměle ho políbila. Poodtáhla se a zvedla oči. Zapátrala v jeho pohledu po čemkoliv, po jakémkoliv náznaku, čehokoliv.
„Musela... jsem..“ špitla a její oči se omlouvaly. Altaj krátce ztuhl a v zápětí lehce oplatil polibek. Přivinul ji k sobě. Po chvíli, která jí trvala věčnost, zvedla hlavu z jeho hrudi. „Mám zůstat“ On ji pořád držel.
„Jen jestli si to přeješ...“
Okamžik...
Další změna.
Hostinec na rozcesti. Ona svírá zábradlí a bojí se otočit. Oči má pevně zavřený a každé gwalovo slovo jí zabodává nůž do břicha.
„Dobře, takže co se děje, Rynn?“ Jarvik se nenechal jen tak obelhat. Nadechla se.
„Přes všechno... přes úplně všechno, co vím... nemůžu ze sebe dostat Altaje.“ Pořád se neotočila, neviděla teda, jak gwalovi klesla brada.
„Altaje.... Počkej..! Altaje?... Altaje??!.. Zbláznila ses???“
„Asi jo...“ špitla trochu chladně.
Změna.
„Jsi... v pořádku?“ Altaj z ní nespouštěl oči, ona se těm jeho vyhýbala. S povzdechem sklopila hlavu. Lehce ji jednou rukou vzal za bradu, aby se na něj podívala.
„Můžu to nějak zlepšit,“ zašeptal, když konečně našel její pohled.
„Myslím, že cokoliv uděláš... nijak nepomůže tomu, jak mi je..“ Tuhle odpověď nečekal, viditelně mu poklesla ramena.
„Jak ti je? Přál bych si... vědět, jak se cítíš... co cítíš...“ pohladil ji po tváři.
„Je mi jak... těm květinám nahoře...“ vydechla. „Snažím se... zmrznout.“ Zmlkla, nezvládla se na něho dál dívat.
„Ty...“ začal zaraženě, „nechceš nic cítit? Jen... vše nějak přežít?“ Mluvil zpěvavěji. „Rynn...nemůžeš utíkat celý život... jednou.. musíš zastavit...“ Snažil se ji pohladit po tváři. Ucukla.
„Možná bys.. mohl bys... jít.. prosím?“ Hlas se jí zlomil.
Změna.
„Možná... bych nakonec měl jet,“ ozvalo se jí tiše za zády. Bezradně pokrčila rameny.
„Jak...chceš...“ zadívala se na něho, viděla jak sevřel pěst.
„To co... chci... to není důležité.“
„Třeba je...“ odmlčela se, „Tady jsi vítán, nikdo tě nevyžene...“ podívala se na jeho ruku a on ji schoval za záda, „pokud nebudeš sám chtít.“
„Já... vím,“ řekl nejistým hlasem.
„Ale bojovat se sebou nemusíš,“ dodala smutně. On potřásl hlavou a zadíval se na ni.
„Ale nemůžu ten boj ani vzdát...“
Stejné místo, jiný čas.
Sevřel rty, zavřel pevně oči a přitiskl ji k sobě.
„Já...hledal.. nejspíš sám sebe,“ zašeptal. „Byl jsem hlupák,“ téměř neznatelně potřásl hlavou. Chytla ho za paže a nejistým hlasem vysypala to, co ji trápilo od toho večera, kdy se poprvé... a jedinkrát... políbili.
„Altaji... já... nedovedu čekat na... na okamžik.. abych věděla, že se mi neztratíš...“ hlas se jí rozklepal, „nedovedu...“
Úplně jiné místo. Vzpomínky běží rychleji.
Zavřel oči a začal ji hladit po vlasech, lehce zavrávoral, opět ucítila závan zkvašených jablek.
„Věděla jsem, nějak...že tě najdu tady...“ zašeptala mu do ucha. On už jen sotva slyšitelně řekl:
„Rynn... já... miluju tě.“
Střih.
Daryanna si poposedla blíž k ní. Ona na ni dál hleděla a zarytě mlčela, schovaná pod kapucí zdobené róby.
„Prý jde po Přízracích. Pomsta?“ Rynn nechala trochu spadnout kapuci a nepatrně kývla.
„Rynn, mluv! Sarif to ví?“ Naléhala. Jí se jen sevřelo hrdlo.
„Jestli nás něco porazí, tak to nebude Arapal, ale tahle mizerná nedůvěra. Pojď mi otevřít. Nebo začni mluvit.“
„Dary...“ v jejím hlase bylo všechno, obavy, strach, bolest. „Altaj... se ještě nevrátil“
Jinde.
Přejela prstem po jméně Said na konci vzkazu na nástěnce. V zádech ucítila zachvění a otočila hlavu. Probodly ji dvě nenávistné oči. Nunka.
„Zdravím,“ hlesla a zapátrala v těch očích, kterých se tak bála.
„Zlodějky nezdravím... a ani jim nepřeji dobrého dne.“
Střih.
Daryanna ji drží za ramena „Je to Altajova volba.“
Střih.
Seděli na schodech v ruinách Merhaby a on svíral lahvičku, kterou mu roztřesenou rukou podala.
„Mám se podívat?“
„Je to ten nejsilnější jed, který dovedu vyrobit,“ rozklepal se jí i hlas. „Působí... rychle.“ Zavřela oči. On propletl prsty svých rukou na její šíji a opřel se čelem o její.
„Rynn... vždy budu s tebou...“
Střih.
Klečeli v trávě. Pohladila ho po tváři a on přiložil svou ruku k té její. Nadechl se.
„Tak to řekni...“ zašeptal a usmál se, ona ho jemně políbila na čelo.
„Zopakovala bych všechno, co jsem ti řekla už tolikrát.“ Přivřel oči a pak se na ni podíval se zvláštní oddaností ve tváři.
„Rynn...“
Střih.
„Tohle celé byla jen... souhra okolností...“ gwalky se na sebe podívaly.
„Promiň, tyhle otázky bych vůbec neměla pokládat Tobě,“ řekla honem starší z nich.
„Neměla, ale položila.“
Jinde.
Klečela na tom stejném molu jako teď a hleděla do vody. V hlavě měla zmatek.
Proč z toho boje nemůže ven? Proč její jméno vždycky zazní pár váhavých nádechů od „opravdu, moc vám to přeju“? Proč věty „mám radost z vašeho štěstí“ a „jsem na straně Nunky“ jdou ruku v ruce? I když tu druhou vysloví málokdo. Co dalo právo Daryanně takhle ji rozhodit? Vždyť věděla, že všechno, co zaznělo, bylo spíš pro Altajovi uši, ne pro její. Daryanna jí nemusela říkat, že jde všechno neskutečně rychle. Nemusela jí říkat ani to, že by pro ni v tuhle chvíli doplaval na Zagan-Mar. V tuhle chvíli. Ale tím, že to řekla, zasela nejistotu tam, kam se nikdy neměla dostat.
Střih.
Podíval se na ni a lehce stiskl její ruce.
„Sami dva..“ zašeptal, „chci být tím, kým jsem... zavázat se ti... do konce svých dnů...“ podíval se na ni a ona kývla.
„Budeme se řídit tím, co nám srdce našeptá... až nastane ten čas.“
„Pro mě nastal už když jsem se tě zeptal...“
Střih.
„Hlavní je, že jsi šťastná. Nu, měl bych jít, zásoby jsem doručil...“
„Záleží aspoň trochu na tom, že nechci abys šel?“ podívala se na něj docela smutnýma očima. On jí pohled opětoval a pak se pousmál.
„Jistě že záleží.“
„Jarviku, pamatuješ...“ odvrátila od něj zrak, „náš poslední... hovor na rozcestí?“ zadívala se do ohniště.
„To už je nějaká chvilka,“ pousmál se, „ale ano.“
„Nic z toho, co se od té doby stalo... bych nezměnila, kdybych mohla. Nic.. až na jednu věc...“ podívala se na něj. „Kdybych se mohla vrátit... mluvila bych s tebou víc...“ chvíli se na něj dívala a pak sklopila zrak.
„Hmmm možná,“ odvětil gwal, „a možná taky ne. Nejspíše na tom teď už nezáleží. Minulost nezměníš. Třeba příště budeš."
„Co teď vidíš, když se na mě podíváš?“
„Tebe Rynn, takovou jako vždy. Se starostmi, které nejsou až tak úplně tvé... i s těmi, při kterých si o pomoc neřekneš. Nezměníš se... nebo.. možná že teď časem ano.“
„Jarviku... víš, kdo vyhrává války?“ Podívala se na něj
„Hmm povídej..“
„Ten, kdo nemá city...“ zavřela oči, „my všichni budeme vždycky... poražení“
„Hmm... možná, Rynn. To se uvidí ještě. Ale raději budu ten poražený,“ pokrčil rameny. „Některé ceny bych prostě nezaplatil.“
Střih. Obraz se zastavil a zostřil.
„Crydde...“
Převalila se a narazila do dřevené stěny. Překulila se na záda a zaryla nehty do kožešiny.
„Cryddane...!“
Otevřela oči a zmateně povolila stisk. Kožešina pod jejím dotykem podivně navlhla. Trhaně se rozhlídla na obě strany. Neviděla ho. Zvedla ruku zalapala po dechu. Po dlani jí stékala horká krev. Rána žádná. Stěží zvedla hlavu. Ještě večer bílá kožešina se zbarvila do ruda. Tělo jí hořelo a cítila, že slábne. Z hluboké rány přes cáry šatů crčela krev. Měla probodnuté břicho. Nic si nepamatovala. Sáhla si na břicho a vykřikla. Zamžourala ke dveřím. Někdo tam stál a díval se na ni. Zaklonila hlavu a protočila panenky. Shora na ni shlížel její muž. Z obrazu. Začala se dusit. Stín ji přikryl. Obraz spadl.
Otevřela oči.
Ne... tohle nebyl sen. Ne takový, o jakém se zvládla přesvědčit. Už ho pochopila. I ty další dva. Už... našla klíč. Znovu upřela svůj zrak na vodní hladinu a dívala se, jak si s ní nemilosrdně pohrává vítr. Znala ten pocit.
Ne... už ne. Ne teď. Má jeho slib a jeho lásku... věří mu. Ví, že všechno ostatní tu dnes zase musí nechat. Svou slabost, svou bolest, strach. Bude tu pro něj. Pro svého muže. A pro tu, která jejich lásku potřebuje. Pro Morphis. Zadívala se do vln a všechno, co v ní do teď řvalo vyšlo nahlas ven. Řev vystřídalo tlumené vzlykání a pak zase přišlo ticho. Neviděla Altaje přicházet. Do toho ticha si za ní klekl a pevně ji sevřel v náruči.
Co se to teď stalo? Teď...? Vždyť kvůli Nunce se mu tolik měsíců vyhýbala. Nechtěla se mu podívat do očí, nechtěla si zapamatovat jeho gesta, nechtěla slyšet jeho hlas, nechtěla s ním zůstat o samotě. Marně. Pokaždé, když spolu tehdy mluvili, snažila se neublížit té, které patřilo jeho srdce. Tak tomu alespoň věřila. Raději ubližovala sobě, zatímco on... čekal. Vždyť ona všechnu svou vůli upínala k tomu, aby v něm tuhle naději nenechala vyhasnout... aby se nestala obvazem, lékem na jeho rány na duši. Ne na její úkor. Tohle nikdo nevidí. Nevidí, že ona není důvod, proč se vztah těch dvou už dávno rozsypal. A teď...? Jako zoufalá snaha chytnout poslední stéblo trávy. Proč teď? Pár měsíců zpět, možná... ne... určitě. Sama by ho za ní poslala. Sama. Nikdy by to nepřiznala nahlas, ale moc dobře věděla, že, kdyby se rozhodl, nechala by ho za ní jít. Tehdy. Ne teď. A sama by pak zmizela. Nunka ji vždycky trápila, bála se jí a bylo ji jí líto zároveň. Jediný její pohled byl jako rána do břicha. Cokoliv ji v tu chvíli u srdce hřálo, zmrzlo pod těma ledovýma očima. Ale teď? Viděla samu sebe jak před ním klečí. Mlčky, se skloněnou hlavou a pevně zavřenýma očima. Jak marně hledá sílu na to, aby to vyslovila. A jeho, jak nevěřícně a zoufale vrtí hlavou. To si vážně myslela, že by něco takového mohla byť jen říct? Že by zvládla vzít zpět svůj slib a pustit ho... kdyby chtěl? Ne, už ne. Ne teď. Už nikdy. A stejně. Zase se donutila pochybovat, že ten jediný pevný bod, který teď v životě má, se nerozplyne. Pochybovat o sobě, že už se dokáže neotočit zády. Že tentokrát má sílu neutéct. Být tam. Být u něj. A že jemu nebude bez ní líp. Všechno to potřebovala vybrečet. Dostat ze sebe ten jed, který působí silněji, než všechno, co kdy zvládla namíchat. Otisk cizích slov na její duši. Měla jeho slib a ten byl pro ni cennější, než cokoliv jiného.. Jediné nedokázala pochopit. Ten zvrácený pocit hrdosti, který Nunce nedovolil udělat... říct … něco... cokoliv... v době, kdy šlo ještě všechno změnit. To co je za hrdost, když ani narození jejich dítěte ji nedovedlo překonat...
Zavřela oči a zahleděla se do vzpomínek, najednou mnohem míň zapomenutých, ale pořád tak neuvěřitelně vzdálených...
Ležela ve stanu a snažila se neposlouchat rozhovor za plachtou. Gwalův hlas byl ale silnější, než její kočičí vůle.
„Nunka se už nedozvěděla tolik tvých afér... by sis mohl dělat zářezy na kopí...“ Odpověď muže se k ní nedonesla, opět ji přehlušil gwalův hlas: „vždycky je to něco výrazně jiného... navíc, po tobě kouká skoro každá...“
Vzpomínky se přeskupily a vynořil se jiný rozhovor.
„Kdybych tě měla nějak charakterizovat jedním slovem, tak to bude tohle“, řekla gwalka ve fialové tunice a zadívala se na ni starostlivýma očima.
„Utíkám...“ kývla ona.
„Nevím, před čím přesně, ale skoro mi přijde, že před čímkoliv,“ pokračovala Daryanna. „Přála bych ti, abys jednou utíkat přestala.. postavila se všemu tomu, co tě honí z místa na místo. A našla mír a konečně domov.“
Teď seděla s Altajem u ohně v táboře Přízraků
„Kyraenne vám řekla, že jsem před vámi utekla, že ano?“ Nedívala se na něho. Altaj sevřel rty.
„Musím odpovídat?“ Zadíval se na ni a sklonil po chvíli hlavu. Ona potřásla hlavou. Nemusel.
„Proč vás to tak rozhodilo?“ Podívala se na něho. On se zhluboka nadechl a setkal se s ní pohledem.
„Kdybyste věděla, co vše se ve mně pere,“ odmlčel se. Pak pokračoval velmi tichým hlasem: „každá chvilka s vámi je jako požehnání,“ začal zvedat jednu ruku ale zarazil ji v půlce pohybu. „Po každém požehnání ale přijde hádka s mým.. vnitřním já...“ stáhl ruku. Než stihla něco říct, za jejich záda se přenesla Daryanna.
„Zdravím, neruším?“
Rynn zamrkala a popohnala vzpomínky z toho večera kupředu.
Podíval se na ni a ona se zarazila.
„Opravdu půjdete?“ Ona se na něj zadívala a zaváhala.
„Raději bych zůstala, ale... je to těžké.“ Oči se jí zalesky, stěží držela slzy. Stoupl si k ní a dal jí ruce na ramena. Zadívala se mu do očí, do těch hlubokých zelených očí.
„Okamžik...“ vydechl. „Já... byl... bych rád...“ zašeptal. Ona jen stála. Topila se. Pak se k němu naklonila a krátce, nesměle ho políbila. Poodtáhla se a zvedla oči. Zapátrala v jeho pohledu po čemkoliv, po jakémkoliv náznaku, čehokoliv.
„Musela... jsem..“ špitla a její oči se omlouvaly. Altaj krátce ztuhl a v zápětí lehce oplatil polibek. Přivinul ji k sobě. Po chvíli, která jí trvala věčnost, zvedla hlavu z jeho hrudi. „Mám zůstat“ On ji pořád držel.
„Jen jestli si to přeješ...“
Okamžik...
Další změna.
Hostinec na rozcesti. Ona svírá zábradlí a bojí se otočit. Oči má pevně zavřený a každé gwalovo slovo jí zabodává nůž do břicha.
„Dobře, takže co se děje, Rynn?“ Jarvik se nenechal jen tak obelhat. Nadechla se.
„Přes všechno... přes úplně všechno, co vím... nemůžu ze sebe dostat Altaje.“ Pořád se neotočila, neviděla teda, jak gwalovi klesla brada.
„Altaje.... Počkej..! Altaje?... Altaje??!.. Zbláznila ses???“
„Asi jo...“ špitla trochu chladně.
Změna.
„Jsi... v pořádku?“ Altaj z ní nespouštěl oči, ona se těm jeho vyhýbala. S povzdechem sklopila hlavu. Lehce ji jednou rukou vzal za bradu, aby se na něj podívala.
„Můžu to nějak zlepšit,“ zašeptal, když konečně našel její pohled.
„Myslím, že cokoliv uděláš... nijak nepomůže tomu, jak mi je..“ Tuhle odpověď nečekal, viditelně mu poklesla ramena.
„Jak ti je? Přál bych si... vědět, jak se cítíš... co cítíš...“ pohladil ji po tváři.
„Je mi jak... těm květinám nahoře...“ vydechla. „Snažím se... zmrznout.“ Zmlkla, nezvládla se na něho dál dívat.
„Ty...“ začal zaraženě, „nechceš nic cítit? Jen... vše nějak přežít?“ Mluvil zpěvavěji. „Rynn...nemůžeš utíkat celý život... jednou.. musíš zastavit...“ Snažil se ji pohladit po tváři. Ucukla.
„Možná bys.. mohl bys... jít.. prosím?“ Hlas se jí zlomil.
Změna.
„Možná... bych nakonec měl jet,“ ozvalo se jí tiše za zády. Bezradně pokrčila rameny.
„Jak...chceš...“ zadívala se na něho, viděla jak sevřel pěst.
„To co... chci... to není důležité.“
„Třeba je...“ odmlčela se, „Tady jsi vítán, nikdo tě nevyžene...“ podívala se na jeho ruku a on ji schoval za záda, „pokud nebudeš sám chtít.“
„Já... vím,“ řekl nejistým hlasem.
„Ale bojovat se sebou nemusíš,“ dodala smutně. On potřásl hlavou a zadíval se na ni.
„Ale nemůžu ten boj ani vzdát...“
Stejné místo, jiný čas.
Sevřel rty, zavřel pevně oči a přitiskl ji k sobě.
„Já...hledal.. nejspíš sám sebe,“ zašeptal. „Byl jsem hlupák,“ téměř neznatelně potřásl hlavou. Chytla ho za paže a nejistým hlasem vysypala to, co ji trápilo od toho večera, kdy se poprvé... a jedinkrát... políbili.
„Altaji... já... nedovedu čekat na... na okamžik.. abych věděla, že se mi neztratíš...“ hlas se jí rozklepal, „nedovedu...“
Úplně jiné místo. Vzpomínky běží rychleji.
Zavřel oči a začal ji hladit po vlasech, lehce zavrávoral, opět ucítila závan zkvašených jablek.
„Věděla jsem, nějak...že tě najdu tady...“ zašeptala mu do ucha. On už jen sotva slyšitelně řekl:
„Rynn... já... miluju tě.“
Střih.
Daryanna si poposedla blíž k ní. Ona na ni dál hleděla a zarytě mlčela, schovaná pod kapucí zdobené róby.
„Prý jde po Přízracích. Pomsta?“ Rynn nechala trochu spadnout kapuci a nepatrně kývla.
„Rynn, mluv! Sarif to ví?“ Naléhala. Jí se jen sevřelo hrdlo.
„Jestli nás něco porazí, tak to nebude Arapal, ale tahle mizerná nedůvěra. Pojď mi otevřít. Nebo začni mluvit.“
„Dary...“ v jejím hlase bylo všechno, obavy, strach, bolest. „Altaj... se ještě nevrátil“
Jinde.
Přejela prstem po jméně Said na konci vzkazu na nástěnce. V zádech ucítila zachvění a otočila hlavu. Probodly ji dvě nenávistné oči. Nunka.
„Zdravím,“ hlesla a zapátrala v těch očích, kterých se tak bála.
„Zlodějky nezdravím... a ani jim nepřeji dobrého dne.“
Střih.
Daryanna ji drží za ramena „Je to Altajova volba.“
Střih.
Seděli na schodech v ruinách Merhaby a on svíral lahvičku, kterou mu roztřesenou rukou podala.
„Mám se podívat?“
„Je to ten nejsilnější jed, který dovedu vyrobit,“ rozklepal se jí i hlas. „Působí... rychle.“ Zavřela oči. On propletl prsty svých rukou na její šíji a opřel se čelem o její.
„Rynn... vždy budu s tebou...“
Střih.
Klečeli v trávě. Pohladila ho po tváři a on přiložil svou ruku k té její. Nadechl se.
„Tak to řekni...“ zašeptal a usmál se, ona ho jemně políbila na čelo.
„Zopakovala bych všechno, co jsem ti řekla už tolikrát.“ Přivřel oči a pak se na ni podíval se zvláštní oddaností ve tváři.
„Rynn...“
Střih.
„Tohle celé byla jen... souhra okolností...“ gwalky se na sebe podívaly.
„Promiň, tyhle otázky bych vůbec neměla pokládat Tobě,“ řekla honem starší z nich.
„Neměla, ale položila.“
Jinde.
Klečela na tom stejném molu jako teď a hleděla do vody. V hlavě měla zmatek.
Proč z toho boje nemůže ven? Proč její jméno vždycky zazní pár váhavých nádechů od „opravdu, moc vám to přeju“? Proč věty „mám radost z vašeho štěstí“ a „jsem na straně Nunky“ jdou ruku v ruce? I když tu druhou vysloví málokdo. Co dalo právo Daryanně takhle ji rozhodit? Vždyť věděla, že všechno, co zaznělo, bylo spíš pro Altajovi uši, ne pro její. Daryanna jí nemusela říkat, že jde všechno neskutečně rychle. Nemusela jí říkat ani to, že by pro ni v tuhle chvíli doplaval na Zagan-Mar. V tuhle chvíli. Ale tím, že to řekla, zasela nejistotu tam, kam se nikdy neměla dostat.
Střih.
Podíval se na ni a lehce stiskl její ruce.
„Sami dva..“ zašeptal, „chci být tím, kým jsem... zavázat se ti... do konce svých dnů...“ podíval se na ni a ona kývla.
„Budeme se řídit tím, co nám srdce našeptá... až nastane ten čas.“
„Pro mě nastal už když jsem se tě zeptal...“
Střih.
„Hlavní je, že jsi šťastná. Nu, měl bych jít, zásoby jsem doručil...“
„Záleží aspoň trochu na tom, že nechci abys šel?“ podívala se na něj docela smutnýma očima. On jí pohled opětoval a pak se pousmál.
„Jistě že záleží.“
„Jarviku, pamatuješ...“ odvrátila od něj zrak, „náš poslední... hovor na rozcestí?“ zadívala se do ohniště.
„To už je nějaká chvilka,“ pousmál se, „ale ano.“
„Nic z toho, co se od té doby stalo... bych nezměnila, kdybych mohla. Nic.. až na jednu věc...“ podívala se na něj. „Kdybych se mohla vrátit... mluvila bych s tebou víc...“ chvíli se na něj dívala a pak sklopila zrak.
„Hmmm možná,“ odvětil gwal, „a možná taky ne. Nejspíše na tom teď už nezáleží. Minulost nezměníš. Třeba příště budeš."
„Co teď vidíš, když se na mě podíváš?“
„Tebe Rynn, takovou jako vždy. Se starostmi, které nejsou až tak úplně tvé... i s těmi, při kterých si o pomoc neřekneš. Nezměníš se... nebo.. možná že teď časem ano.“
„Jarviku... víš, kdo vyhrává války?“ Podívala se na něj
„Hmm povídej..“
„Ten, kdo nemá city...“ zavřela oči, „my všichni budeme vždycky... poražení“
„Hmm... možná, Rynn. To se uvidí ještě. Ale raději budu ten poražený,“ pokrčil rameny. „Některé ceny bych prostě nezaplatil.“
Střih. Obraz se zastavil a zostřil.
„Crydde...“
Převalila se a narazila do dřevené stěny. Překulila se na záda a zaryla nehty do kožešiny.
„Cryddane...!“
Otevřela oči a zmateně povolila stisk. Kožešina pod jejím dotykem podivně navlhla. Trhaně se rozhlídla na obě strany. Neviděla ho. Zvedla ruku zalapala po dechu. Po dlani jí stékala horká krev. Rána žádná. Stěží zvedla hlavu. Ještě večer bílá kožešina se zbarvila do ruda. Tělo jí hořelo a cítila, že slábne. Z hluboké rány přes cáry šatů crčela krev. Měla probodnuté břicho. Nic si nepamatovala. Sáhla si na břicho a vykřikla. Zamžourala ke dveřím. Někdo tam stál a díval se na ni. Zaklonila hlavu a protočila panenky. Shora na ni shlížel její muž. Z obrazu. Začala se dusit. Stín ji přikryl. Obraz spadl.
Otevřela oči.
Ne... tohle nebyl sen. Ne takový, o jakém se zvládla přesvědčit. Už ho pochopila. I ty další dva. Už... našla klíč. Znovu upřela svůj zrak na vodní hladinu a dívala se, jak si s ní nemilosrdně pohrává vítr. Znala ten pocit.
Ne... už ne. Ne teď. Má jeho slib a jeho lásku... věří mu. Ví, že všechno ostatní tu dnes zase musí nechat. Svou slabost, svou bolest, strach. Bude tu pro něj. Pro svého muže. A pro tu, která jejich lásku potřebuje. Pro Morphis. Zadívala se do vln a všechno, co v ní do teď řvalo vyšlo nahlas ven. Řev vystřídalo tlumené vzlykání a pak zase přišlo ticho. Neviděla Altaje přicházet. Do toho ticha si za ní klekl a pevně ji sevřel v náruči.
Rynn
Příspěvků: 8
• Stránka 1 z 1
Kdo je online
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků