Nový směr

[Nunka]

Seděla na trávě po stromy ve zdánlivém soukromí a sledovala syna. Anu seděl naproti ní a jeho obličej prozrazoval jen málo emocí. Tohle se naučil ode mě. Pomyslela si Nunka a nevěděla zda má být hrdá či smutná. Kdyby ho neznala tak dokonale, nejspíš by ji unikl ten souboj emocí co se v něm odehrávali. Trpělivě vyčkávala v naprostém tichu celkem dlouhou dobu. Věděla, že je to pro něj těžké, vše vstřebat, snažit se to pochopit a zaujmout jakýsi postoj vůči situaci. Popravdě do teď o jeho otci nikdy moc nemluvili a tak věděl jen velice málo. Byl to malý chlapec, ale byl velice bystrý a byl z větší části farea. Jeho výchova, ale i mysl je jiná než u lidských dětí. A naprosto jiná než byla výchova jeho otce. Připadalo jí to jako věčnost, když se Anu lehce napřímil a podíval se ji z příma do očí ,,Chci ho vidět. Chci ho poznat. Můžu?" Nunce trvalo jen vteřinu než se vzpamatovala a přikývla. Nečekala tuto reakci, čekala spoustu otázek, kterými její syn po většinu času překypoval.

O několik hodin později seděla v gheerské knihovně a psala vzkaz. ,,Tvůj syn tě chce poznat.Chceš ho poznat i ty?" zašeptala si pro sebe při psaní. Zavrtěla hlavou a povzdechla. Měla o něj strach a nejen o něj. Někdy ji přišlo, že Anu je víc dospělí než ona, ovšem jen do doby než vyvedl nějakou lumpárnu. Sama pro sebe se pousmála. Odeslala dopis. ,,Další krok je na tobě." zamumlala do ticha cesty směrem k domovu

[Nunka]

Upravila sedlo a připevnila štít a Nailedku. Vyhoupla se do sedla a pevně sevřela svou hůl. Po chvilkovém zaváhání se napřímila a její pohled ztvrdnul. Už tomu bylo velice dávno co byla v plné zbroji a připravená k boji. Až příliž dlouho nepocítila příval energie v žilách z nastávajícího boje. Cítila se lehce nervozně. Rozcestí Merhaby. Ano, tam půjde nejdříve. Poblíž se většinou zdržuje tlupa banditů, zkusí zda si pamatuje své umění tam. Během pár vteřin už stála kousek od místa, kde měl přijít ten okamžik, který ji děsil a zároveň tolik chyběl. Když kousek popojela zahlédla je. Na krátký okamžik si vzpomněla na její poslední setkání s bandity. Tenkrát, ale nebyla připravená, neměla zbroj, byla zaskočená a co víc, za zády byl její syn. Teď to ale bylo jiné. Nyní připravená byla, její zbroj se leskla, zbraň svírala tak, že ji zbělali klouby a ona měla na své straně moment překvapení. Z hluboka se nadechla a trhla sebou v sedle. Její kůň se dal do běhu. Během pár vteřin dostal první protivník holý přímo do hlavy. Bandita stojí jen kousek od něj se ani nestačil vzpamatovat a schytal silnou ránu do ramene, při které se zapotácel a upadl. Ostatní se již vzpamatovali a pozvedli své zbraně. V očích se jí blísklo, její tep a i snad celý svět se zpomalil. Celá bitva trvala pár minut. Nyní stála na zemi, vedle svého koně a oddechovala. Kolem ní bylo 10 mrtvých mužů. Schytala jen pár menších zranění a jedna šipka z kuše si našla cestu k jejímu ramenu. Obešla mrtvé a strhala jim brože z otrhaných hadrů. Vyhoupla se na koně a ještě jednou se ohlédla. V očích se ji nebezpečně zablesklo. Ještě si to pamatuje, stále na to má! Jakoby se ji do žil vlila nová krev. Tryskem vyrazila dál po cestě kde ztrestala další bandu a zamířila dál ke skalám. Přivolala svého spirita. Beril stál po jejím boku. Ten pocit byl neuvěřitelný. Nechala ho stát u skály a vrhla se zařvat pár ne příliž sušných poznámek o rychlosti a inteligenci kameňáků, než se vrátila k Berilovi. Stačilo už jen čekat, všichni na dohled a doslech se potáceli směrem k nim, v rukách připravené velké balvany. Tyhle stvoření ji vždy přišli trochu směšné. byli větší než ona, mnohem mohutnější a při prvním pohledu mohli možná nahánět hrůzu. Ale když je jeden pozoroval, mohl vidět jak se při chůzi zvláštně kolébají a jak nemotorně vrhají své kamení. Ladnost je pro ně asi cizí slovo. Zatočila svou holí nad hlavou a vrhla se vpřed, sklonila se v sedle a uhla první salvě kamení a během mžiku stála u nich. Z jejich kamenných těl odlítali spršky kamínků z nárazu hole. Po pár dobře mířených ranách se bez jakýhokoli upozornění prostě sesypali a byli z nich hromady kamení. Po nějaké době nebyli u skal nic živého, krom ji a Berila. Sesedla z koně a vysbírala kamínky pro tábor. Myslela na Fense. Snad mu to udělá radost. Když dorazila do tábora, její brnění se již tak nelesklo, místy bylo pokryté krví a prach cest zanesl lesk. Na lavici seděl Fens. Přisedla k němu a dlouhou chvíli povídali. Její krev zpomalila do běžného proudění když viděla jeho obličej. Nebyl šťastný, byl pravý opak. Zkusila ho vytáhnout do boje, aby zapomněl, aby byl s ní. Nešel. V srdci ji píchlo, ale nechala ho a šla sama vykácet pár stromáků než se vrátila za svým synem.

Anu již spal a ona na něj s úsměvem hleděla. Není jen stará nebo nová Nunka. Obě jsme já! Láska k synovi nevylučuje boj a naopak. Však i on se brzy rozběhne na zkušenou do světa. A ona bude připravená a ve formě, aby mu mohla pomoci a stát mu po boku, když o to bude stát.

[Nunka]

přišla za ní s pobavením a úsměvem. Během řeči opět sklouzli na známé téma. Dary, jediná její blízká přítelkyně. Řekla spoust věcí, v něčem ji chápala, v něčem až žalostně málo chápala co se dělo v ní, co ji minulost provedla. Ale stále to byla její přítelkyně. Překvapilo ji, když Dary řekla nahlas pár poznámek, které si ona ve skrytu duše říkala každý den a ještě víc ji překvapilo jak moc ji to zabolelo. Poslední věta ,,Musíš ho přijmout jaký je a ona je jeho součástí." Jak kudla do srdce s žhnoucím božským ohněm.

Ne, ona není ta ublížená. Vše je špatně. Nic není jak má být a nic není vyřešené.

Vzala Anubara do náruče, vrací se do Nelyi. Potřebuje čas. Potřebuje Gaiu. Anu bude zklamaný, chtěl pokračovat ve výcviku, chtěl bojovat. I to je lekce. Nedostaneme vždy to co chceme.

[Nunka]

Rozhlížela se kolem sebe. Bylo to neuvěřitelné, jako jiný svět. Jezírko čisté a průzračné, květiny krásné a divoké a orli, které hlídali své hnízdo. Dokonalé zakončení skvělého dne. Vedle ní stál Fens, který ji tohle úchvatné místo ukázal. Anu usnul vyčerpáním u ní ve stanu a návštěva již odešla. Dopadlo to nad očekávání skvěle. Konečně. Konečně klid. Po letech měla pocit, že se může nadechnout, nasála do plic chladný vzduch a užívala si pocitu štěstí.

[Nunka]

Seděla na náměstí. Před chvílí odešli její přátelé. Teď byla sama. Není to tak dávno co zas začala vidět krásu a barvy světa, co se nadechla zas čerstvého vzduchu a dokázala se radovat z letu motýla nad květinou. A teď pocítila lehký osten uvnitř sebe. Ač se zbavila jednoho břemana, svět není vlídný, není milý, je tu toho stále tolik a stále tolik nebezpečí. Jedno velké vyvolává sám Fens. Bojí se o něj, bojí se o farey a bojí se o své blízké. Ale to není vše co ji trápí. ,,Jsme stejní jako oni." zašeptala opět do ticha i když ji nikdo nemohl slyšet. ,,Narodili se tam a my tady, nikdo z nás si to nevybral." se smutným výrazem se zvedla a vydala se do tábora. Její mysl vířila a ona chtěla jen spát.

[Nunka]

Prudce se posadila. Jeji kosile byla promocena potem. Z tezka odddechlovala a patrala ocima po stenach stanu. ,,Anu!" vydechla s roztesenym hlasem a vyhoupla se na nohy. NAskocila na Namion a vyrazila do Nelyi. Tryskem projela pul mesta nez se dostala k jejich stromku. Nebyl tam. Ignorovala tazave a pohorsene pohledy obyvatel mesta a s tezkym srdcem se vydala k lavce smerujici ke stromu zivota. Kdyz proklickovala mezi stromy tak ho spatrila. Byl ta, sedel v trave, usmival se a zkoumal nejakou kytku. Seskocila z Nam a rozbehla se za nim, z ust ji unikl napul ulevny a napul zoufaly vykrik ,,Anu!" .. Anubar se zmatene koukal na matku jak se k nemu sklani a objima ho v pevnem obeji. Snazila se potlacit slzy ulevy a nahromadeneho strachu. ,,Musis jit ke stromku slunicko. Nechod z mesta ven, ja musim jeste neco zaridit, ale za chvili se vratim. Vse je v poradku. Vse ej dobre, jen se mi hrozne styskalo." chlacholila ho a vedle smerem k mestu. Zmaten Anubar ji nasledoval a uposlechl jeji prani. Kdyz uz sedela zpet na Namion, zastavil se v pulce schodu a ohlidl se na ni. Mel napul nechapavy a napul vystraseny pohled.

O chvili pozdeji sedela schoulena v jejich tabore a drtila si kolena u tela. Slzy ji tekli proudem a Dary zamrzl usmev ve tvari kdyz ji spatrila. PRisedla k ni a zacla ji utesovat. Kdyz se Nunka dokazala konecne nadechnout rekla Dary o jejim snu. O snu ve kterem byla Nelya, jeji syn a nakonec i Gerwyn. Opet se ji vybavila scena jak Gerwyn rika podmanivym hlasem ,,Rad te poznavama, Anubare." a Anu mu podava malou rucku.

Nikdy se o nem nedovi! Nikdy se ho ani nedotkne! Ujistovala se stale dokola. Zacla jednat, zjistovat informace. Jeji sen nebyl jediny. Pochopila, ze vetsina co videla lorda mela sen. Ale byl to jen nahodny sen? Premyslela kdyz dosla do palace za knezkou. Musi vedet zda jdou prolomit bariery. Zda nekdo z cizi magii by to mohl nejak dokazat.

Vecer pred radu ji Altaj ujistil, ze to byl jen sen. Nic vic, ale jista si stejne nebyla.

Cas, vse potrebuje svuj cas.

[Nunka]

Seděla kousek od břehu, pozorovala vodu a stromy co šustí ve větru. Na klíně měla stočeného Anubara a pomalu ho hladila po vlasech. Povídali si už dlouhou dobu. Řekla mu, že opět uvidí svého otce a pozná místo kde žije a nejen to. Pozná i jeho rodinu. Vzal to s klidem a bez mnoha otázek. To čekala, co nečekala byl náhlý příliv citu. Požádal ji zda by se mohl přitulit. Jistě že mohl, nemusí se ani ptát, ale přes to se zeptal. ,,Mami? Zazpíváš mi tu ukolébavku co si mi zpívala, když jsem nemoh spát?" shlédla na něj dolu a usmála se ,,Samozřejmě sluníčko." začala potichu zpívat táhlou melodii.

,,Ach, co je jasnější než světlo?
Co je temnější, než noc?
Co je ostřejší, než sekera?
Co je měkčí, než tekutý vosk?
To pravda je jasnější, než světlo.
Lež je temnější, než noc.
Pomsta je ostřejší, než sekera.
A láska je měkčí, než tekutý vosk."

Shlédla na syna v jejím klíně a zjistila, že usnul. Usmála se, dál ho hladí po vlasech a kouká do dálky.

[Nunka]

Setkání syna a otce s jeho rodnou proběhlo nad očekávání dobře. Ale co jiná setkání? Rady a porady. Chtělo by to více hlasů.Více hlav a nápadů. Snaží se, všichni se tak snaží pohnout s návrhama, problémama, slepéma uličkama.... s mírem. Asi jsem nedočkavá, netrpělivá. Pomyslela si Nunka. Ale zatím vidí jen další trápení v očích svých nejbližších. Další trápení pro ni. Téměř se bála přiznat, že dopis od Gerwyna ji potěšil. Byla spokojená, aspoň s něčím. Ale co on? Viděla jak se tvářil, viděla, že se stěží držel v klidu. Odejít a nechat ho s těmi ke kterým náleží byl jeden z nejtěžších úkolů, které musela vykonat. O to víc se těšila na další setkání Gerwyna. To bude snažší než včerjší večer. Tím si byla jistá.

[Nunka]

Dívala se na kněžku a její naděje pomalu pohasínala. Její sen, ten o kterém jí přesvědčovali, že je jen pouhý sen, nemusel být až tak neškodný. To co celou dobu tušila v sobě samé, doufala, že ji to Kněžka vyvrátí, ale ne. Mohl to být jen sen, ale nemusel. Mohla to být jakási předzvěst, ale nemuselo to být tak snadné. ,,Možná jednou uvítáme Gerwyna v Nelyi sami. Možná ho jednou pozveme na návštěvu." Ty slova byli jak jed. ,,Zavrhneš všechny psi, když tě jeden pokouše?" Ne! Tak to přece není, není to tak, že by je nenáviděla. Měla jen strach. Chtěla mír, svobodu, ochránit svůj a Anubarův domov. A bariéra? Další ujištění, utěšení jejich obav pro které přišla. ,,Nevíme co se může stát." ani bariéra nemusí být všemožná. ,,Pokud to bude vůlí Gaiy, pak může Nelya i padnout." Ah, další jed do žil. Baiéra, Gaia, má mnoho způsobů jak chránit své děti. Ale ani tohle vědomí ji moc neuklidnilo. Byla si tak jistá, že je paranoidní, že je až moc ustrašená a že ji kněžka řekne, že není žádný důvod se bát. Ale neřekla. Sama sobě nalhávala, že Nelya, že její syn, jsou v naprostém bezpečí, ale teď už to dál nešlo. Teď pochybovala. Ale o čem přesně? O barieře? O Gaie samotné? Nebo sama o sobě?

Seděla u jejich stromku a přemýšlela nad vším co bylo řečeno, co bylo naznačeno a co bude. Jen malou útěchou ji byl pohled na stromek, který vyrostl a zesílil. Kéž by tak mohla zesílit i ona.

Gaia to nedopustí! Ona nás nikdy neopustí! Nunka vyrvala kus trávy ze země a sevřela ji pevně v dlani. Zavřela oči a začala pomalu klidnit svůj dech.

[Nunka]

Radostne pohledla na Orika. ,,To je dobry napad zejo!" s usmevem si pritukli vinem a ona temer bezela do Gheeru, aby napsala vzkaz na vyvesku. Ze vzruseni a ohromne nadeje se ji trasla ruka. Z hluboka se nadechla a utisila tres ruky.

Shanim zastupce kazde rasy, ktery by byl ochotny sepsat pribeh, ktery bude vystihovat jejich rasu. Pribeh muze byt smysleny a nebo zalozeny na pravdive udalosti. Pripadni zajemci necht se mi ozvou co nejdrive. Pokud bude vice zajemcu, neni nutne, aby byl jeden autor na knihu. Je mozna spoluprace. Pripadni zajemci necht se dostavi ve ctvrtek az odbije osma hodina vecerni do hostince v Gheeru. Nunka

Odtahla ruku a znovu procetla text. Pokyvla hlavou a usmala se.

Snad se najde od kazde rasy alespon jeden.

[Nunka]

Sedela srbeha nad stolem. Opirala se o lokty a sklesle rypala nehtem do stolu. Po chvili se zvedla a zamirila k vyvesce.

Stale hledam nekoho, kdo chce psat o sve rase. Kdo chce psat historii. Protoze, jednou, jednou to historie bude. Pokud si myslite, ze fareanka sepise pribeh o vasi rase lepe nez vy, pak nechodte. Pokud ne, muzete me vyhledat, cekam do nedele. Nunka

Ruka se ji tentokrat nechvela nadsenim a ocekavanim, ale byla tezka. Ztezkla zklamanim a smutkem.

Pozde v noci toho dne v jejim stanu vzpominala. hHlavou se ji honili zablesky udalosti toho dne.

,,Urcite ted sedi a pisou pribehy." dival se na ni Duke povzbudive. ,,Vazne? Pochybuji! Navic tato schuzka, mela ukazat, zda bude vice zajemcu od jedne rasy. Meli jsme se domluvit co a jak. Ma to byt sbirka peti knih."

,,Vim, jen to nechci rict." prohlasil tiseji Duk. ,,Tak ja ti to povim Duku. Jeden! Prisel jen Fens a to jen proto, ze jsem ho potkala na namesti a pripomnela mu to. I on zapomnel! Takze? Vlastne neprisel nikdo!" rozzurene odpovedela.

,,Tak kam pujdem ted?" pri zazneni tehle vety zvedla skleslou hlavu. Smutek a zklamani vystridal hnev. Zvedla se a prisla blize ke skupine na namesti. ,,Jste barbari! Jste odporni! Jiste, jen si jdete! Jdete zase mlatit kolem sebe, hlava nehlava, hlavne at mate spousty penez a vseho moznyho... .... .. " . Pri tomto utrzku se usklibla sama pro sebe. Zase jednou neudrzelo svou vybusnou povahu na uzde. Uz by ses mohla zklidnit Nunko, pokarala v duchu sama sebe.

Jeste mas sanci, jeste je mala nadeje, ze sbirka bude. Chlacholila sama sebe pred spanim. Pritahla Anubara blize k ni a zvolna usnula.

[Nunka]

Akolyta už odešel a teď seděla s Fensem u vyhaslého ohniště a nechali plynout své myšlenky. Moc toho nevěděli. ,,Kněžka rozjímala a připojila se k ní mysl Gaiy. Ta mysl byla velice neklidná. Bojí se o všechen život. O všechen. I fareani v Nelye jsou neklidní." Vzpomínala na slova Akolyty. ,,Je to pár dní. Možná týden." jediné vodítko co měli. Jediné co věděli, je kdy to začalo. Nebo alespoň kdy ta začali fareani cítit. Všichni byli neklidní i příroda nebyla oázou klidu a míru jako dřív. Ale proč? Co je tak silné, aby se toho obávala i sama bohyně? Mluvili ještě nějakou chvíli s Fensem a mezi tím vylučovací metodou zavrhli Arapal a jiné menší nebezpečí. Vždyť ty jsou tu už roky a matka nebyla nikdy kvůli tomu znepokojená. Navíc na otázku zda se bohyně obává i o Arapalce, řekl Akolyta že ano. O všechen život, znovu zopakoval s větším důrazem.

Přislíbili pomoc. Fareani i kněžka nic nezjistili a tak poprosili o pomoc fareany žijící mimo město. Ale kde začít? Nemají nic kromě pocitu a možné doby vzniku nebezpečí.

Dohodli se, že se budou ptát. Zda někdo něco nespatřil. Zda se někde neděje něco zvláštního. Co jiného jim zbývalo? Teď jen doufají, že někdo o něčem bude vědět ..

[Nunka]

Seděla před lůžkem na kterém ležel její syn. Už několik dní měl opět horečky a blouznil. Nyní se zdálo, že jsou ještě silnější než ty předchozí. Původ jeho nemoci nikdo neznal. Před tím prostě odezněli, jeho stav se začal rychle lepšit a podpora fareanských léčitelů mu pomáhala. Teď to tu bylo znovu a ještě silnější. Byla unavená, měla strach a po dlouhé době, zas nevěděla jak dál. Dokázala své obavy a trápení skrýt na veřejnosti a byla si jistě, že jen ti kteří ji znají nejlépe, poznají, že se něco děje. Beztak ji ,ale nikdo moc často neviděl. Většinu doby seděla u lůžka syna a doufala v zázrak. Měla by jít pátrat po hrozbě. Měla by se snažit uklidnit její rod a jejich matku. Ale nemohla odejít na déle než chvíli. Prostě to nešlo. I když bude muset v brzké době zas odběhnout. Jedno slovo které ve změti nezřetelných slov bylo srozumitelné. Anu sem tam zopakoval jedno slovo. A Nunka byla nejen zmatená, ale ještě víc znepokojená. To slovo byl ,,Xarh"

[Nunka]

Stále to samé. Doba relativního klidu, vystřídá doba blouznění a horečky. Už se na to nemohla dívat. Když usnul, něčím co připomínalo klidný spánek, vyrazila do města. Zkontrolovala zda ji nepřišel dopis, pak čekala zda se neprobudí Raven. Nekřičela, nedělala nic, prostě stála a chvíli čekala. Už chtěla odejít, ale něco jí říkalo ať se vrátí a tak se po pár vteřinách opět vrátila do města. Těsně před ní uviděla až moc známí koňský zadek s oháňkou a na hřbetě známou menší postavu. Dary. Snad to není jen sen, Pomyslela. Svou přítelkyni neviděla už tak dlouho. Bylo dobře, že se potkali. Dary ji řekla o novinkách, většinu už Nunka věděla, ale přeci jen. Díky zhoršenému stavu synka se Nunka nedostala na zasedání kam původně chtěla jít. A teď aspoň věděla to nejdůležitější. Rynn stála kousek od nich u stromu, neviděna, ale ne na dlouho, snad za to můžou zbystřené smysly gwalů, ale Dary si ji po chvíli všimla. Připojila se k nim. mluvili notnou chvíli. Pro Nunku bylo podstatné jediné. Řekla jim, že se vrací, že povede fareany a že nebude sedět a koukat jak tuto hru diriguje někdo jiný. V hlavě se ji rodil plán. Možná to nevyřeší vše, ale může to alespoň zamíchat trošku s kartami. Vrátila se zpět do Nelyi, ale nešla hned za synem, zamířila rovnou k lávce.

Poklekla a usedla na paty. Začala se modlit. Vzívala svou bohyni, svou matku, prosila ji o pomoc, prosila ji o ochranu, prosila ji o znamení. Během tohoto jednostranného hovoru ladně a bez rozmyslu utrhla pár stébel trávy. Jemně je promnula mezi prsty, přiložila si je k čelu, potom přivoněla a nakonec políbila stébla. Chvíli je držela a pak je položila před sebe. Rozmáchlým gestem ruky přejela prsty po trávě a po dalších slovech se předklonila a dotkla se čelem trávy. V této pozici začala tiše prozpěvovat modlitbu. Poté zase usedla na paty. ,,Ochraňuj nás fareany, ochraňuj ostatní rasy, ochraňuj i květenu a život ..... ochraňuj mého syna." S těmito slovy se zvedla obrátila se k severu, kde stál druhý velice důležitý stromek. I jeho dnes navštíví.

Za nedlouho seděla opět u postele syna. Držela ho za ruku, klečela na zemi a pozorovala jeho téměř klidný spaní. Po nějaké době klesla hlava i ji. Usnula.